III.ÚS 1365/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1365/23 ze dne 27. 6. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SAFE DIESEL s.r.o., se sídlem Biskupský dvůr 2095/8, Praha 1, zastoupené JUDr. Františkem Honsou, Ph.D., advokátem se sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2023, č. j. 33 Cdo 953/2022-390, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2021, č. j. 3 Cmo 25/2020-328, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2019, č. j. 21 Cm 34/2017-263, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] stěžovatelka brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 3 a 4 Listiny. 2. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí proto uvést, že obecné soudy rozhodovaly o žalobě, jíž se stěžovatelka na základě komisionářské smlouvy uzavřené dne 22. 12. 2017 s Českou poštou, s. p. domáhala vůči společnostem Volkswagen Aktiengesellschaft a ŠKODA AUTO a. s. náhrady majetkové i nemajetkové újmy ve výši 5 280 000 Kč, která měla České poště, s. p. vzniknout v souvislosti s "emisní kauzou" týkající se v tomto případě nákupu 24 vozidel značky Škoda. 3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.). Městský soud předně konstatoval, že v dané věci je dána pravomoc českých soudů. Žalobu ovšem zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka není aktivně legitimována, přičemž odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozsudek sp. zn. 32 Cdo 3464/2008 ze dne 23. 2. 2010; nutno dodat, že tento rozsudek se vyjadřoval k úpravě komisionářské smlouvy podle § 577 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů), z níž se podává, že komisní vztah sám o sobě není dostatečným právním důvodem pro přechod aktivní věcné legitimace pro účely procesního uplatnění nároků, aniž by došlo k jejich postoupení komitentem na komisionáře. Městský soud dále vysvětlil, že v nyní posuzovaném případě není dán prostor ani pro uplatnění § 2466 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), který stanoví, že neplní-li třetí osoba povinnost ze smlouvy, kterou s ní komisionář uzavřel, vymůže komisionář na účet komitenta splnění této povinnosti. 4. K odvolání stěžovatelky, v němž bylo namítnuto, že shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, z nějž městský soud ve svém rozhodnutí vycházel, je v současné úpravě komisionářské smlouvy (srov. § 2455 a násl. občanského zákoníku) nepoužitelný, ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), který shora označeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu jako věcně správné potvrdil podle § 219 o. s. ř. Vrchní soud vyslovil souhlas s názorem, že podle současné právní úpravy je (alespoň prozatím, neboť zákon o hromadném řízení jako zvláštním procesním nástroji stále nebyl přijat) nepřímé zastoupení obecně v občanském soudním řízení nepřípustné. Zdůraznil, že výjimky z tohoto pravidla mohou být stanoveny pouze zákonem (srov. např. shora zmiňovaný § 2466 občanského zákoníku). 5. Dovolání stěžovatelky zamítl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem jako nedůvodné podle § 243d písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť výklad § 2455 občanského zákoníku a stěžovatelkou předestřený dovolací důvod související s otázkou, zda mohou strany komisionářské smlouvy sjednat jako část obstarávané záležitosti vymáhání pohledávky před soudem formou nepřímého zastoupení, doposud nebyl předmětem dovolacího přezkumu. Nejvyšší soud potvrdil konkluze nalézacího i odvolacího soudu a konstatoval, že podstata úpravy komisionářské smlouvy zůstala stejná, z čehož dovodil, že shora reprodukované závěry obsažené v citovaném rozsudku, sp. zn. 32 Cdo 3464/2008, jsou nadále použitelné. 6. Nejvyšší soud se dále odmítl zabývat druhou stěžovatelkou předestřenou dovolací otázkou (zda, pokud komisionářský vztah neumožňuje přechod aktivní věcné legitimace pro účely procesního uplatnění nároku, mohou strany tohoto výsledku dosáhnout prostřednictvím nepojmenované smlouvy ve smyslu § 1746 odst. 2 občanského zákoníku), neboť dovoláním napadený výrok rozsudku vrchního soudu nebyl založen na vyřešení této otázky. V rovině obiter dicta ovšem Nejvyšší soud zopakoval, že nepřímé zastoupení je v občanském soudním řízení nepřípustné, přičemž výjimky z tohoto obecného pravidla mohou být založeny výlučně zákonem, tj. nelze je sjednat smluvně. Nejvyšší soud současně zohlednil, že v nyní posuzovaném případě nedošlo k postoupení pohledávky, jímž by byla založena aktivní věcná legitimace stěžovatelky. 7. Stěžovatelka tato rozhodnutí napadá ústavní stížností, v níž především rozporuje závěr o nepřípustnosti nepřímého zastoupení v občanském soudním řízení, jež může být dle názoru obecných soudů umožněno pouze na základě výslovného zákonného zmocnění. Je toho názoru, že aprobací uvedeného závěru soudy zasáhly do ústavně chráněného principu autonomie vůle, resp. odepřely stěžovatelce přístup k soudu. Současně namítá, že soudy nevypořádaly její argumenty odkazující na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5138/2007 a 25 Cdo 3198/2008, z nichž vyplývá, že již před účinností občanského zákoníku bylo (bez dalšího) možné smlouvou o obstarání věci založit aktivní legitimaci k vymáhání nároku nepřímým zástupcem na účet zastoupeného. 8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. postrádá-li ústavní stížnost ústavněprávní rozměr. 9. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203) nebo nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jejich nositele. Jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, přičemž o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 10. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, n