III.ÚS 1402/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1402/10 ze dne 31. 3. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ M. Š., 2/ M. Š. a 3/ J. Š., zastoupených JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360/47, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, č. j. 28 Cdo 4580/2009-919, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2009, č. j. 19 Co 194/2009-842, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 2. 2009, č. j. 19 C 170/2008-802, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi podle jejich názoru mělo dojít k porušení základních práv, plynoucích z čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a z čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k této Úmluvě. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 19 C 170/2008 a obsahu ústavní stížnosti se podává následující. Obvodní soud pro Prahu 9 (poté, co jeho předchozí rozsudek a navazující rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu byly nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, N 123/50 SbNU 61, zrušeny) ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl tak, že žalovaní (stěžovatelé) jsou povinni uzavřít ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku dohodu, podle níž vydají žalobcům (vedlejším účastníkům 1/ Z. V. a 2/ T. V. do jejich podílového spoluvlastnictví vymezené části (stěžovatelka 1/ ideálních šest osmin a stěžovatelé 2/ a 3/ vždy ideální jednu osminu) specifikovaných nemovitostí, jmenovitě domu čp. 199 a pozemku parc. č. 197 (o výměře 304 m2) i pozemku parc. č. 198/2 (o výměře 476 m2), se všemi součástmi a příslušenstvím, v katastrálním území Klánovice, zapsaných na listu vlastnictví č. 1104 u Katastrálního úřadu Praha-město. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). Oba soudy dospěly ke shodnému závěru o restituční povinnosti stěžovatelů vůči vedlejším účastníkům coby oprávněným osobám ve smyslu § 3 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 87/1991 Sb."), jelikož jsou v postavení osob, které získaly nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, způsobem předvídaným v § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a že vydání předmětného domu nebrání ani ustanovení § 8 odst. 1 tohoto zákona, neboť nedoznal zásadní přestavby, resp. že uskutečněná přestavba nezpůsobila ztrátu jeho původního stavebně technického charakteru. Soudy připomenuly, že původní žalobci Ing. V. V. a J. V. byli spoluvlastníky sporných nemovitostí, kteří se od 1. 1. 1970 zdržovali bez povolení tehdejších úřadů v cizině a byli za to odsouzeni k trestu odnětí svobody, jakož k trestu propadnutí majetku. Usnesením Okresního soudu Praha-východ ze 17. 9. 1990, Rt 216/90, byl v režimu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, odsuzující rozsudek zrušen a jejich trestní stíhání zastaveno; původní žalobci nebyli za tuto majetkovou ztrátu dosud odškodněni, ani Švýcarskou konfederací, na jejímž území po odchodu z Československa žili, přičemž stávající žalobci jsou dědici žalobců původních. Soudy vyšly ze zjištění, že byla-li stěžovatelka 1/ (žalovaná M. Š.) v rozhodné době pracovnicí tehdejšího Místního národního výboru v Klánovicích, platnost smlouvy ze dne 6. 9. 1972, kterou sporné nemovitosti od státu nabyla, byla podmíněna udělením výjimky podle ustanovení § 24 odst. 1 směrnice Ministerstva financí č. 9/1966, o nabývání majetku od státu. S odvoláním na názor vyslovený Nejvyšším soudem rozsudkem ze dne 24. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 654/97, vydaným v téže právní věci, především odvolací soud zdůrazňoval, že "celý převod majetku do vlastnictví kupujících měl být třístupňový, tedy nejdříve jim měla být udělena výjimka podle § 24 odst. 1 směrnice Ministerstva financí č. 9/1966 (finanční komisí národního výboru), následně mělo dojít k uzavření smlouvy a teprve poté mělo dojít ke schválení kupní smlouvy (finančním odborem národního výboru); tento postup tu však nebyl dodržen". Podle obecných soudů platí, že: a) pravomoc k rozhodování o schválení dispozic s národním majetkem, která byla usneseními rady Středočeského krajského národního výboru (dále též "SKNV") č. 127/67 ze dne 30. 5. 1967 a č. 113/72 ze dne 30. 5. 1972 svěřena vedoucímu finančního odboru, není pravomocí k udělování výjimek z ustanovení § 24 odst. 1 směrnice č. 9/66, neboť jimi nejde o dispozice s národním majetkem, b) udělení výjimky dispozici s národním majetkem mělo předcházet, c) výjimkou nedocházelo ke schválení již uzavřené smlouvy, nýbrž účelem této výjimky bylo vytvoření možnosti smlouvu vůbec uzavřít, a d) šlo (výjimkou) o vynětí určité fyzické osoby (zájemce o koupi) v jednotlivých, zcela mimořádných případech a při existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, ze zákazu nabývání majetku státu. Skutečnost, že žalované stěžovatelce 1/ výjimka povolena nebyla, vyplývá podle obecných soudů a) z dopisu Okresního národního výboru Praha - východ ze dne 22. 9. 1972, dle něhož smlouva nebyla registrována, neboť je nutné její výjimečné schválení finančním odborem SKNV, a b) z dopisu stejného NV ze dne 21. 5. 1973, ve věci prodeje nemovitostí manželům F., v němž je rada Místního národního výboru Klánovice žádána, aby podrobně zdůvodnila doporučení, proč má být výjimka udělena (viz. procesní spis, č.l. 85, 791 a 792). Obecné soudy proto nepřisvědčily názoru stěžovatelů, kteří kladli udělení výjimky k prodeji pracovnici místního národního výboru a schválení kupní smlouvy vedoucím finančního odboru krajského národního výboru na roveň. Na tomto základě uzavřely, že jelikož žalovaným (stěžovatelům) výjimka podle ustanovení § 24 odst. 1 směrnice Ministerstva financí č. 9/1966 nebyla udělena, došlo k naplnění restituční skutkové podstaty podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., přičemž není rozhodné, zda v jejich případě důvody pro povolení výjimky byly dány, stejně jako to, že tuto situaci (nedostatek výjimky) nezavinili. K otázce, zda vydání nemovitostí brání ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (ztráta původního stavebně technického charakteru stavby) oba soudy vycházely z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, podle kterého platí, že při naturální restituci pro úvahu o zásadní přestavbě je nutno mít zejména bezpečně ověřeno, zda alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti stavby došlo k obměně reprezentující objemový podíl všech konstrukcí daného prvku, přičemž za zásadní přestavbu nelze považovat takovou situaci, kdy status quo stavby byl zachován, jak tomu bylo v podstatě v daném případě, podle výsledků provedeného dokazování. O dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením tak, že je jako nepřípustné odmítl [srov. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.]. Dovolací soud předně rekapituloval rozhodný právní rámec, vymezený zejména ustanoveními § 19 odst. 1, § 20 odst. 1, § 4 odst. 2 i § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a judikaturou Ústavního soudu (nálezy ze dne 2. 2. 1995, sp. zn. I. ÚS 117/93, a ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07), jakož i vlastními rozhodnutími (kupř. sp. zn. 2 Cdon 1770/96, 2 Cdon 634/97 a 28 Cdo 283/2007), a připomenul, že již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo poukázáno na to, že při posuzování, zda právní úkon odporuje zákonu nebo jej obchází, je třeba brát v úvahu i pokyny obsažené ve směrnicích Ministerstva financí týkajících se postupu organizací spravujících národní majetek. Dovolací soud pak konstatoval, že soudy nižších stupňů přijaly správná kritéria výkladu § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., tj. že "o zásadní přestavbě stavby lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti (viz č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 1211 /255/). Zásadní přestavbou dochází ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby zpravidla tehdy, jestliže došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí prvku dlouhodobé životnosti stavby (k tomu právnímu závěru dospěl senát Nejvyššího soudu např. v rozhodnutí 2 Cdon 1770/96)". Proti těmto závěrům stěžovatelé v obsáhlé ústavní stížnosti namítají, že: 1. Tvrzená porušení práv jsou zřejmá i s ohledem na délku řízení, "v jehož rámci proběhla řa