III.ÚS 1424/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1424/07 ze dne 26. 3. 2009 N 68/52 SbNU 671 K řádné identifikaci žalovaného v žalobě   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) - ze dne 26. března 2009 sp. zn. III. ÚS 1424/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007 č. j. 22 Cdo 122/2007-75, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, jimiž byla stěžovatelova žaloba odmítnuta pro neodstranění vytčených vad, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení. Výrok Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007 č. j. 22 Cdo 122/2007-75 se ruší. Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 31. 5. 2007 napadl P. P. (dále jen "stěžovatel") usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007 č. j. 22 Cdo 122/2007-75 a s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, a to právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu a právo na rovné postavení v řízení, garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, se domáhal jeho zrušení. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 25 C 117/2006, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, usnesením uvedeného soudu ze dne 10. 4. 2006 č. j. 25 C 117/2006-15 byla podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu odmítnuta žaloba stěžovatele proti R. S. na vydání vozidla, zaplacení částky 100 000 Kč, eventuálně na zaplacení částky 150 000 Kč. Současně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že se stěžovateli ukládá pořádková pokuta ve výši 10 000 Kč. Důvodem odmítnutí žaloby dle soudu bylo to, že stěžovatel přes výzvu soudu neodstranil vadu žaloby spočívající v neuvedení přesné adresy žalovaného (případně i jiných identifikačních znaků), podle nichž by mohl být žalovaný ztotožněn. K požadavku žalobce, aby soud jeho adresu zjistil z moci úřední, soud uvedl, že tuto povinnost nemá a že by takový postup byl v rozporu s ustanovením § 79 odst. 1 o. s. ř. Citované usnesení napadl stěžovatel odvoláním, avšak Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 10. 2006 č. j. 21 Co 374/2006-46 poté, co se s názorem soudu prvního stupně plně ztotožnil, je potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které bylo ze strany Nejvyššího soudu usnesením napadeným touto ústavní stížností podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítnuto. Dovolací soud uvedl, že účastník řízení musí být označen tak, aby jej nebylo možno zaměnit s někým jiným. Fyzickou osobu je třeba označit jménem, příjmením a bydlištěm, případně dalšími údaji umožňujícími přesnou identifikaci. Označení žalovaného pouze jménem a příjmením neumožňuje jeho přesnou identifikaci; není-li tato vada k výzvě soudu odstraněna, nelze v řízení pokračovat a žalobu je třeba podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítnout. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že postupem soudu prvního stupně, soudu odvolacího i dovolacího, spočívajícím v neposkytnutí potřebné součinnosti při odstranění nedostatečné identifikace žalovaného, byl zbaven možnosti ochrany svých procesních a hmotných práv. Svou žalobou se domáhal na žalovaném vydání vozidla Peugeot 505, státní poznávací značky AEM 65-77, a zaplacení částky 100 000 Kč, eventuálně 150 000 Kč. Před podáním žaloby se snažil získat zákonem předepsané identifikační znaky, jeho jednání "na evidenci obyvatel, resp. vozidel" mělo být neúspěšné, když mu bylo s odkazem na zákonem předepsanou ochranu osobních dat občanů odepřeno "poskytnutí potřebné součinnosti". Stěžovatel dle svých slov předpokládal, že na jeho žádost si tyto údaje opatří soud prvního stupně úředním postupem, ten jej však vyzval k odstranění vady žaloby, což ale on vzhledem k platné právní úpravě ochrany osobních údajů nemohl učinit. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu jako účastníka řízení. Ten pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení s tím, že jím neporušil žádná práva stěžovatele. Dále vyslovil souhlas s případným upuštěním od ústního jednání a pro případ, že bude nařízeno, požádal, aby bylo jednáno bez jeho účasti. Protože uvedené vyjádření neobsahuje žádné nové skutečnosti či novou právní argumentaci, Ústavní soud je stěžovateli k případné replice nezasílal. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh podaný včas, jenž je i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu se mohl zabývat ústavní stížností z hlediska její opodstatněnosti, vycházeje přitom z v minulosti pravidelně opakované zásady, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), takže nemůže provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, a že do této činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Proto přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že ze strany obecných soudů bylo porušeno jeho základní ústavně zaručené právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jež je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny. Podstata pochybení má spočívat v procesním postupu obecných soudů, které nesprávně posoudily jeho žalobu jako vadnou kvůli nedostatečné identifikaci žalovaného (§ 79 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), resp. v tom, že jeho žalobu samy v daném ohledu nedoplnily, ačkoliv tak mohly, narozdíl od něho, učinit. Zmíněné ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zakotvuje základní právo každého na přístup k soudu (či jinému orgánu), jenž je podmíněn dodržením "stanoveného" postupu, tj. relevantních norem procesního práva, ze strany toho, jenž se na soud obrátí; na straně druhé i soud musí dbát tohoto "stanoveného postupu". V posuzované věci bylo obecnými soudy aplikováno ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. Úlohou Ústavního soudu, hodnotícího ústavnost zásahu orgánů veřejné moci [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], je jednak posoudit ústavnost aplikovaného ustanovení právního předpisu (§ 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), jednak ústavnost interpretace daného ustanovení občanského soudního řádu při jeho aplikaci (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 114/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 9). Stěžovatel protiústavnost tohoto ustanovení v ústavní stížnosti netvrdí a tato ani ze strany Ústavního soudu zjištěna nebyla, neboť, jak bude dále rozvedeno, podstata problému tkví v jeho interpretaci a aplikaci na stěžovatelův případ. Soudy zcela správně vycházely z toho, že žalovaný musí být označen tak, aby nebyl zaměnitelný s jinou osobou. Dále konstatovaly, že proto žaloba stěžovatele kromě jména a příjmení žalovaného musí obsahovat i jeho bydliště, příp. další údaje umožňující jeho přesnou identifikaci. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda nutno trvat vždy na adrese žalovaného, tedy i když jsou k dispozici jiné údaje umožňující identifikaci, avšak takto striktně citované ustanovení v praxi obecných soudů vykládáno není [viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, 7. vydání, C. H. Beck, str. 338, bod 5, kde se hovoří o tom, že "je-li to nutné (ten, kdo podává návrh, např. nezná místo bydliště nebo se účastník v místě bydliště nezdržuje ...), je potřebné uvést další údaje umožňující odlišení od jiné fyzické osoby, a tím přesnou identifikaci účastníka řízení ..."]. Základní otázkou je, zda jméno a příjmení žalované osoby a dále státní poznávací značka vozidla, které má být v jejím vlastnictví, jsou údajem vedoucím k přesné identifikaci. Dle § 4 odst. 4 písm. c) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., se do registru silničních vozidel (dále též jen "registr") zapisuje státní poznávací značka silničního motorového vozidla. Současně se do tohoto registru zapisuje jméno a příjmení vlastníka, jeho rodné číslo a místo trvalého pobytu [§ 4 odst. 4 písm. a) citovaného zákona]. Z obsahu žaloby lze zjistit, že stěžovatel jako vlastník vozidla s výše uvedenou poznávací značkou se mimo jiné domáhá jeho vrácení na jeho současném držiteli R. S., na kterého mělo být uvedené vozidlo př