III.ÚS 1442/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1442/16 ze dne 25. 4. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené JUDr. Janem Handlířem, advokátem, sídlem Sokolská třída 1758/4, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2016 č. j. 21 Cdo 3846/2015-447, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. dubna 2015 č. j. 16 Co 1/2013-377, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. října 2012 č. j. 85 C 85/2011-148, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a společnosti VVUÚ, a. s., sídlem Pikartská 1337/7, Ostrava - Radvanice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 4. 5. 2016, doplněnou podáními ze dne 6. 5. 2016, 10. 6. 2016, 27. 6. 2016 a 28. 6. 2016, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů, a to z důvodu porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatelka v lednu 2007 požádala o přiznání starobního důchodu, který jí byl Českou správou sociálního zabezpečení přiznán. Stěžovatelka však nesouhlasila s výpočtem starobního důchodu, neboť podle ní nebyly započteny konkrétní doby pojištění, na které měla nárok, a vyměřený starobní důchod má proto nesprávně nižší. Tyto nezapočtené pojistné doby se týkaly jejího pracovního poměru u vedlejší účastnice, jako její zaměstnavatelky. Ve věci vyplývá, že vedlejší účastnice rozvázala se stěžovatelkou dne 30. 5. 1989 pracovní poměr výpovědí z důvodu neomluvné absence, která měla trvat od 11. 4. 1989 do 30. 5. 1989; podle vedlejší účastnicí vyplněného evidenčního listu důchodového pojištění stěžovatelka měla neomluvenou absenci dále až do 30. 6. 1989, a od 1. 7. do 30. 7. 1989 čerpala neplacené volno; pracovní poměr skončil dne 31. 7. 1989 (trval od roku 1984). Stěžovatelka tedy podala žalobu, kterou se vůči vedlejší účastnici domáhala určení neplatnosti vedlejší účastnicí vydaného zápočtového listu ze dne 14. 7. 1989 a evidenčního listu důchodového zabezpečení ze dne 18. 7. 1989, a současně určení platnosti posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně ze dne 26. 11. 1990 (dále jen „posudek z 26. 11. 1990“). 3. Okresní soud v Ostravě (dále jen „okresní soud“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2012 č. j. 85 C 85/2011-148 výrokem I. zamítl žalobu o určení neplatnosti zápočtového listu, výrokem II. zamítl žalobu o určení platnosti posudku, výrokem III. zamítl žalobu o určení neplatnosti evidenčního listu. Současně výrokem IV. uložil okresní soud stěžovatelce zaplatit úspěšné vedlejší účastnici náhradu nákladů prvostupňového řízení. Ohledně napadeného evidenčního listu okresní soud uvedl, že vedlejší účastnice není pasivně legitimována, neboť se lze domáhat úpravy evidenčního listu u Okresní správy sociálního zabezpečení; žaloba je i nedůvodná, neboť o žalobě stěžovatelky o neplatnost výpovědi vedlejší účastnice z 30. 5. 1989 již bylo soudy pravomocně rozhodnuto. 4. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2013 č. j. 16 Co 1/2013-200 tak, že svým výrokem I. potvrdil prvostupňový výrok I. a II. (týkající se zápočtového listu a posudku), a dále svým výrokem II. zrušil prvostupňový výrok III. a v tomto rozsahu současně řízení zastavil s tím, že věc bude postoupena Okresní správě sociálního zabezpečení Ostrava-město. Současně krajský soud svými výroky III., IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ohledně úpravy evidenčního listu se krajský soud shodl s okresním soudem v tom, že vedlejší účastnice není pasivně legitimována; oproti okresnímu soudu měl však také za to, že v tomto rozsahu není dána ani pravomoc občanskoprávních soudů (podle krajského soudu mohla stěžovatelka žádat Okresní správu sociálního zabezpečení o rozhodnutí sporu s vedlejší účastnící o úpravu evidenčního listu). 5. Stěžovatelka podala dovolání proti všem výrokům rozsudku krajského soudu. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 3. 2014 č. j. 21 Cdo 3109/2013-283 rozhodl tak, že dovolání v rozsahu týkajícím se I. výroku rozsudku krajského soudu (tj. ohledně zápočtového listu a posudku z 26. 11. 1990) odmítl, neboť závěry krajského soudu považoval za souladné se svou dosavadní judikaturou. Současně Nejvyšší soud zrušil II. výrok rozsudku krajského soudu (týkající se III. výroku rozsudku okresního soudu), a rovněž zrušil (akcesorické) nákladové výroky rozsudku krajského soudu, a vrátil věc krajskému soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud shledal pravomoc občanskoprávních soudů k řešení žaloby o určení neplatnosti evidenčního listu, neboť podle něj není jiného orgánu, který by mohl tento pracovněprávní spor řešit. Konstatoval dále, že nedostatek pravomoci soudů musí vést k zastavení řízení, avšak nemá-li uplatněný nárok oporu v hmotném právu (jako tomu může být v projednávané věci), projeví se to procesně zamítnutím žaloby. 6. Následně krajský soud rozhodl rozsudkem ze dne 22. 4. 2015 č. j. 16 Co 1/2013-377, kterým ve výroku I. potvrdil prvostupňový výrok III. o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti evidenčního listu. Uvedl, že je dána pravomoc občanskoprávních soudů řešit daný pracovněprávní vztah, avšak nárok uplatněný stěžovatelkou nemá oporu v hmotném právu, neboť právní předpisy v roce 1989 neupravovaly, jakým způsobem se lze domáhat úpravy (neplatnosti) evidenčního listu; podle krajského soudu se stěžovatelka mohla případně domáhat nápravy nedostatků evidenčního listu v důchodovém řízení. Současně krajský soud ve výroku I. potvrdil i nákladový výrok IV. rozsudku okresního soudu. Dále krajský soud svým výrokem II. uložil stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení, a svým výrokem III. rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů v dané věci (tj. nákladů za zastoupení stěžovatelky ustanoveným advokátem). 7. Stěžovatelka podala dovolání proti všem výrokům v pořadí druhého rozsudku krajského soudu. Nejvyšší soud výrokem I. usnesení ze dne 25. 2. 2016 č. j. 21 Cdo 3846/2015-447 odmítl dovolání pro nepřípustnost podle § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu závěr krajského soudu, dle něhož uplatňovaný nárok nemá oporu v hmotném právu, vychází ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v předchozím jeho rozsudku č. j. 21 Cdo 3109/2013-283. Nejvyšší soud navíc konstatoval, že dovolací otázka formulovaná stěžovatelkou ve věci nezpochybňuje právní závěr krajského soudu, nýbrž je spíše požadavkem na poskytnutí právní rady, k čemuž však není Nejvyšší soud povolán. Ve vztahu k napadeným nákladovým výrokům rozsudku krajského soudu (tj. části výroku I. a celému II. výroku rozsudku krajského soudu) konstatoval dovolací soud bagatelnost nákladových částek. Současně Nejvyšší soud svým výrokem II. uložil stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na zamítnutí její žaloby o neplatnost výpovědi vedlejší účastnice okresním soudem a uvedla, že v dané věci sp. zn. 19 C 163/89 rozhodoval o jejím odvolání soudce JUDr. Otakar Pochmon, který současně rozhodoval i v nyní projednávané věci o neplatnost evidenčního listu a zápočtového listu. Stěžovatelka namítá podjatost tohoto soudce. Podle stěžovatelky nelze očekávat, že by v nynější věci týž soudce rozhodl v rozporu se svým dřívějším rozhodnutím ve věci neplatnosti výpovědi. Podle stěžovatelky by navíc daný soudce měl být vyloučen z důvodu „politicky podjaté činnosti“ (straní vedlejší účastnici, resp. bývalému státnímu podniku). Stěžovatelka poukázala na své námitky podjatosti vznesené v soudním řízení a namítla, že její námitky neměly být hodnoceny pouze „skrze formální posouzení naplnění litery zákona, ale i skrze účel tohoto řízení, a dále posouzení i možnosti neformálního ovlivnění rozhodovací činnosti jednotlivých soudců“. Stěžovatelka má za to, že došlo k „nekalým praktikám soudce“. 9. Stěžovatelka v této souvislosti brojila i proti postupu soudů, resp. výsledku soudního řízení ve věci její žaloby o neplatnost výpovědi. Soudy jí neustanovily zástupce (advokáta), svévolně opomenuly judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, soudy sice přisvědčily platnosti výpovědi, avšak nezabývaly se v řízení existencí a platností evidenčního listu, a dále lékařka MUDr. Segeťová nepřihlédla k jejímu aktuálnímu zdravotnímu stavu, když nevyhověla „odvolání stěžovatelky do uschopnění lékařem k 10. 4. 89“. Stěžovatelka konstatovala, že pochybení dané lékařky potvrdil posudek z 26. 11. 1990,