III.ÚS 1449/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1449/23 ze dne 18. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného Mgr. Pavlem Rajznauerem, advokátem se sídlem Nivy II 348, Pozlovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2023, č. j. 7 Tdo 777/2022-784, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2022, č. j. 61 To 122/2022-425, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2022, č. j. 9 T 77/2021-194, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv na soudní ochranu zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále namítá porušení čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. c) Úmluvy. 2. V řízení, předcházejícím nyní posuzované ústavní stížnosti, byl stěžovatel napadeným rozsudkem obvodního soudu uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za toto jednání (blíže popsané ve skutkové větě napadeného rozhodnutí) byl stěžovatel podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 4 let. Dále byl stěžovateli podle § 67 odst. 1 a § 68 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výměře 500 000 Kč, podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finanční částky ve výši 17 400 Kč, a podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. ř.") mu byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně s již pravomocně odsouzeným J. J. na náhradě škody poškozenému částku ve výši 95 000 Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením městského soudu zamítnuto. Rovněž dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení několika svých ústavně garantovaných práv. K porušení práva na nezávislého a nestranného soudce podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy namítá, že soudce nalézacího soudu rozhodně nebyl nezávislý a nestranný, což stěžovatel dovozuje ze slovních projevů předsedy senátu adresovaných stěžovateli, z opakovaných ironických poznámek adresovaných stěžovateli a jeho obhájci, ale také z chování soudce, který např. stěžovatele bez opory v jakémkoliv právním předpise nutil stát v ohrádce pro svědky, což stěžovatel vnímal jako trest za využití svých práv, když žádal číst veškeré listinné důkazy. Stejně tak stěžovatel zpochybňuje postup, jakým se předseda senátu nalézacího soudu vypořádával se vznesenými stížnostmi na své chování, které s výjimkou jediného případu v rozporu s ustanovením § 166 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, ve znění pozdějších předpisů, nepostoupil předsedovi obvodního soudu. Celé jednání předsedy senátu stěžovatel označuje za excesivní a neprofesionální. V reakci na tyto zjevné nezákonnosti a excesy stěžovatel podal námitku podjatosti, ovšem bezúspěšně. 4. V souvislosti s podjatostí předsedy senátu nalézacího soudu stěžovatel namítá i porušení zásady presumpce neviny, která musí být respektována i mimo trestní řízení v konkrétní trestní věci. V této souvislosti uvádí, že v rozhodování v jiné trestní věci vedené proti jinému obžalovanému u obvodního soudu pod sp. zn. 9 T 130/2019, byl stěžovatel v odůvodnění meritorního rozhodnutí několikrát jmenován, když ve skutkové větě výroku o vině se uvádí, že obviněný spáchal trestný čin nejméně se dvěma dalšími osobami, přičemž z odůvodnění tohoto rozhodnutí je patrné, že jednou z těchto osob měl být právě stěžovatel. Toto rozhodnutí tedy de facto vyjadřuje přesvědčení soudce obvodního soudu, že stěžovatel spáchal trestný čin, aniž by ve věci stěžovatele bylo trestní řízení pravomocně ukončeno. Tento postup a tato skutková tvrzení soudce tak svědčí o zaujatosti předsedy senátu obvodního soudu a brání nestrannému projednání stěžovatelova případu. Lapidárně řečeno, soud pohlížel na stěžovatele již jako na vinného, aniž by slyšel stěžovatelovu obhajobu a bylo skončeno dokazování. 5. Dále namítá, že v řízení došlo k popření práva na právní pomoc, a to opakovaným neumožněním porady stěžovatele s jeho obhájcem v rozporu s § 33 odst. 1 tr. ř. Nalézací soud právo na právní pomoc zcela proti smyslu tohoto práva reprodukoval jako možnost, o které soud musí nejprve rozhodnout, což dokládá skutečnost, že v hlavním líčení předseda senátu několikrát zamítl poradu stěžovatele s obhájcem. Přitom obecně platí, že obviněný má právo na právní pomoc a poradu s obhájcem vždy, pokud tomu nebrání fyzická nemožnost nebo pokud se nejedná o jinou hraniční situaci. Rozhodně však nelze obviněnému odepřít právo na poradu s obhájcem vždy tehdy, když je soud přesvědčen o tom, že porada není nutná. 6. Nalézací soud v řízení vedeném proti stěžovateli rovněž opakovaně porušoval právo stěžovatele vznést námitku podle § 180 odst. 4 a podle § 165 odst. 2 tr. ř. Ze strany soudu prý totiž často docházelo k ignorování námitky, kdy soud o námitce nijak nerozhodl, případně soud opakovaně stěžovateli a jeho obhájci neumožnil vznesenou námitku odůvodnit. Tento ofenzivní způsob vedení řízení vůči stěžovateli měl za následek další porušování práv stěžovatele. 7. Stěžovatel tvrdí, že postup soudu ve vedení řízení, vynucování stání stěžovatele při provádění úkonů bez důvodu spočívajícího v povaze úkonů, zesměšňování obhájce stěžovatele, nedůvodné pokutování stěžovatele, nedůvodné předání obhájců stěžovatele ke kárnému potrestání, nedodržení procesního postupu při podání stížnosti na nevhodné chování soudu, ignorování žádosti o přezkoumání opatření předsedy senátu senátem, nedávání možnosti domluvit či odůvodnit důkazní návrh či námitku podjatosti, jsou všechno skutečnosti, které vyvolávají pochybnost o nestrannosti předsedy senátu obvodního soudu. Uvedené postupy nelze omluvit ani uplatňováním § 203 odst. 1, 2 tr. ř., jak činí odvolací a dovolací soud, a proto tyto námitky vznáší stěžovatel i v právě posuzované ústavní stížnosti. 8. Další okruh v ústavní stížnosti vznesených námitek se váže k důkaznímu řízení. Stěžovatel namítá, že soudy vycházely v rozhodnutí z důkazů, které nebyly před soudem provedeny, čímž došlo k porušení trestněprávní zásady bezprostřednosti. Stěžovatel namítá, že ač některé listiny ve spise založené nebyly provedeny jako důkazy, následně jimi nalézací soud v odůvodnění napadeného rozsudku argumentoval a odkazoval na ně. Stejně tak nebylo stěžovateli opakovaně umožněno odůvodnit své důkazní návrhy, o jiných důkazních návrzích obhajoby pak nebylo vůbec rozhodnuto. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti vymezil důkazní návrhy, které sice nebyly zamítnuty, ale nebyly ani provedeny, přičemž se ve vztahu k těmto důkazům jedná o důkazy opomenuté. Celé důkazní řízení tak bylo zatíženo vadami, které nebyly odstraněny ani v odvolacím a následném dovolacím řízení. 9. Stěžovatel shrnuje, že řízení jako celek nebylo vedeno s respektem k dodržování zásad spravedlivého procesu. V průběhu řízení docházelo k četnému porušování práv stěžovatele dosahující ústavněprávní intenzity, a pokud by nalézací soud nepoužíval postupy, které porušovaly práva stěžovatele, byly by závěry soudů velmi pravděpodobně odlišné. S ohledem na výše uvedené proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. 10. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat. 11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 12. Toto ustanovení je založeno na logice, že Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní