III.ÚS 1462/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1462/24 ze dne 17. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Sedláčka, zastoupeného Mgr. Ondřejem Flaškou, advokátem, se sídlem U Černé věže 304/9, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. března 2024 č. j. 19 Co 329/2024-60 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. ledna 2024 č. j. 14 C 8/2024-17, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Kamily Sedláčkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno základní právo zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, se podává, že vedlejší účastnice řízení se žalobou v dané věci domáhá určení, že jí specifikované nemovité věci jsou součástí zaniklého a doposud nevypořádaného společného jmění manželů (tedy stěžovatele a právě vedlejší účastnice řízení). Vedlejší účastnice tvrdí, že všechny jí uváděné nemovité věci byly nabyty v době trvání manželství ze společných prostředků, byť v katastru nemovitostí jsou nesprávně zapsány jako výlučné vlastnictví stěžovatele. Součástí žaloby vedlejší účastnice řízení byl také návrh na nařízení předběžného opatření týkajícího se všech uvedených nemovitých věcí s tím, že stěžovatel dne 21. 12. 2023 uzavřel (patrně darovací) smlouvu, kterou převedl vlastnické právo k těmto nemovitým věcem na třetí osobu a následujícího dne podal návrh na vklad vlastnického práva k těmto nemovitým věcem ve prospěch třetí osoby. Vedlejší účastnice řízení ovšem nedala souhlas ke zcizení těchto nemovitých věcí. Stěžovatel činí bez jejího souhlasu konkrétní kroky, jimiž dochází ke snížení hodnoty zaniklého a doposud nevypořádaného společného jmění manželů. Zároveň osoba, která má uvedený majetek podle vůle stěžovatele nabýt, jej může převést na další osoby. Proto je podle vedlejší účastnice nezbytné, aby chránila svá práva předběžným opatřením. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") v těchto souvislostech shledal důvod pro zatímní úpravu poměrů účastníků a ústavní stížností napadeným usnesením dočasně omezil možnost stěžovatele nakládat s výše uvedenými nemovitými věcmi. 3. Okresní soud výrokem svého rozhodnutí omylem rozhodl jen o části majetku, který má být eventuálně součástí zaniklého a doposud nevypořádaného společného jmění manželů. Vydal proto posléze opravné usnesení, kterým změnil rozsah nařízeného předběžného opatření. 4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") výrok I usnesení okresního soudu změnil. Zjistil, že byť okresní soud v dané věci vydal zmíněné opravné usnesení, přesto do předběžného opatření nezahrnul všechny nemovité věci, kterých se návrh vedlejší účastnice řízení týkal. Proto krajský soud rozhodnutí okresního soudu změnil a návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověl v plném rozsahu. V odůvodnění svého usnesení se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu, že vedlejší účastnice řízení osvědčila skutečnosti, podle nichž existuje potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků, tedy že stěžovatel nemovité věci nabyl za trvání manželství a jeví se pravděpodobným, že jsou zcela nebo částečně součástí zaniklého, ale doposud nevypořádaného společného jmění manželů. Vedlejší účastnice řízení dále podle krajského soudu osvědčila, že stěžovatel se snaží převést vlastnické právo k těmto nemovitým věcem na třetí osobu. Krajský soud se zároveň ztotožnil s argumentací vedlejší účastnice řízení, že povaha prostředků, za které byly uvedené nemovité věci pořízeny, jakož i dovolání se relativní neplatnosti předmětného převodu ze strany vedlejší účastnice řízení, jsou otázky, které budou řešeny až v řízení ve věci samé. Podle krajského soudu není naopak správný závěr stěžovatele, že by bez doložení dovolání se relativní neplatnosti jednání nebyl důvod k prozatímní úpravě poměrů účastníků (tedy k nařízení předběžného opatření). Převod nemovitých věcí na třetí osobu může podle krajského soudu podstatně ztížit postavení vedlejší účastnice řízení v řízení ve věci samé a zejména při samotném vypořádání společného jmění manželů. Nařízení předběžného opatření je na místě tehdy, pokud je shledán důvod k zatímní úpravě poměrů účastníků a tato podmínka v nyní posuzované věci podle krajského soudu splněna je. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na tom, že vedlejší účastnice řízení při svém návrhu na nařízení předběžného opatření nepředložila stěžejní důkaz, tedy že se nedovolala relativní neplatnosti právního jednání učiněného stěžovatelem. Pravidla pro nakládání s majetkem tvořícím společné jmění manželů se podle stěžovatele použijí i v době, než bude tento majetek vypořádán. Podle § 714 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") v této souvislosti platí, že jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolávat neplatnosti takového jednání. Ovšem do doby, než se druhý manžel neplatnosti jednání dovolá, hledí se na právní jednání prvého manžela jako na platné. Krajský soud podle stěžovatele zcela pomíjí obsah a účel normy vtělené do § 714 odst. 2 občanského zákoníku, neboť do doby, než se vedlejší účastnice řízení relativní neplatnosti dovolá, je právní jednání stěžovatele přímo ze zákona platné. Nadto stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu v tom, že by byla dokončením převodu nemovitých věcí na nového nabyvatele ztížena pozice vedlejší účastnice řízení v otázce vypořádání společného jmění manželů. Na dovolání se relativní neplatnosti totiž má nesouhlasící manžel tři roky a podle stěžovatele se navíc navazující konstrukce o ochraně třetí osoby při nabytí věci od nevlastníka v daném případě nepoužije. I pokud by se tato ochrana třetí osoby použila, vedlejší účastnice řízení má právo regresu vůči stěžovateli. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Je-li ovšem ústavní stížností napadán i rozsudek okresního soudu, který svým rozhodnutím změnil krajský soud, pak k rozhodování o ústavnosti již změněné části rozhodnutí okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě nedošlo. 8. V posuzované věci je předmětem přezkumu rozhodnutí soudu o návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327)] vychází z předpokladu, že není oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť