III.ÚS 1480/13

Dne 9. 5. 2013 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, brojící proti v záhlaví označeným rozsudkům obecných soudů. Na základě těchto rozsudků byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen a stěžovatelce bylo uloženo přiměřené omezení, když měla ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu způsobenou trestným činem.

Napadený rozsudek je pravomocný. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že z důvodu opatrnosti jako osoba oprávněná podala podle § 265d odst. 1 trestního řádu dovolání k Nejvyššímu soudu do všech výroků rozsudku odvolacího soudu s výjimkou nezměněné části výroku rozsudku obvodního soudu, kterým byla poškozená odkázána podle § 229 dost. 2 trestního řádu se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.

Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, v tomto případě Nejvyšší soud, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.

To platí i pro tento případ, kdy se stěžovatelka řídila poučením odvolacího soudu a napadla dle § 265a odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Dosud tak není dáno rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje. Tímto prostředkem se rozumí rovněž mimořádný opravný prostředek, který splňuje podmínky § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Z toho důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.