Ústavní soud III.ÚS 1503/25 – Porušení povinnosti při správě cizího majetku

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") z důvodu jeho tvrzeného rozporu s čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka je obžalovanou v trestním řízení vedeném Okresním soudem v Náchodě (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 11 T 4/2025, v němž je stíhána pro zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ukončený ve stádiu pokusu. Tohoto trestného činu se měla dopustit tím, že porušila podle zákona jí uloženou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek, čímž se dopustila jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že jinému způsobí škodu velkého rozsahu. Stěžovatelka měla tímto svým jednáním poškodit 2. a 3. vedlejšího účastníka.

Vzhledem ke skutečnosti, že druhý z vedlejších účastníků již od roku 2006 nepřetržitě působí u okresního soudu jako přísedící, stěžovatelka podala námitku podjatosti všech soudců okresního soudu. Podle okresního soudu ve věci rozhodující soudce okresního soudu není z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné věci vyloučen.

Proti usnesení okresního soudu stěžovatelka brojila stížností. Krajský soud ovšem v napadeném usnesení dovodil, že nelze bez dalšího považovat všechny soudce okresního soudu za vyloučené z vykonávání úkonů trestního řízení v projednávané věci. S poukazem na absenci subjektivních a objektivních pochybností o nestrannosti výše jmenovaného samosoudce stěžovatelčinu stížnost zamítl.

Stěžovatelka namítá, že napadené usnesení krajského soudu není řádně odůvodněno a spočívá na nesprávném závěru o nepodjatosti soudců okresního soudu v její trestní věci. Dále podotýká, že krajský soud v posledních dvou letech konstantně rozhodoval o vyloučení soudců okresního soudu z rozhodování věcí týkajících se stěžovatelky, a to právě pro pochybnosti o jejich nepodjatosti (zejm. pro jejich vztah k druhému vedlejšímu účastníkovi). Stěžovatelka míní, že napadené rozhodnutí je v přímém rozporu s dřívější rozhodovací praxí krajského soudu, přičemž v mezidobí nedošlo k žádné relevantní změně okolností, které tyto pochybnosti vyvolávaly. V tomto duchu stěžovatelka také poukazuje na původní návrh okresního soudu na odnětí a přikázání věci jinému soudu a uzavírá, že napadené usnesení významně zasáhlo do její právní jistoty a ústavou zaručených práv.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost však není přípustná.

Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odráží zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne princip sebeomezení Ústavního soudu a pravidlo minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím až tehdy, není-li náprava možná před jinými orgány veřejné moci. Proto je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech jednotlivců příslušný obecný soud, nemůže Ústavní soud do jeho rozhodovací činnosti zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohly učinit obecné soudy.

Otázkou přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení o nevyloučení soudce z projednání a rozhodování věci se Ústavní soud zabýval ve stanovisku pléna ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (57/2023 Sb.). Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná. Vydáním rozhodnutí o nepodjatosti (nevyloučení) soudce totiž soudní řízení nekončí a stěžovatelce jsou nadále k dispozici procesní prostředky ochrany jejích práv. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatelka i nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se jí otevřela cesta k podání ústavní stížnosti. Ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná. Výjimkou jsou ta rozhodnutí, u nichž dojde ke kumulativnímu splnění dvou podmínek - rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a námitka porušení základních práv se omezuje jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, a nemůže být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. Ústavní soud však v odkazovaném stanovisku jasně vyložil, že rozhodnutí o (ne)podjatosti soudce uvedené podmínky nesplňuje.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, který je nepřípustný.