III.ÚS 151/24 – Ústavní soud

III.ÚS 151/24 ze dne 19. 3. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele B. P. A. Z., t. č. ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Jiřím Skálou, advokátem, se sídlem Márova 2806/10, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. října 2023 č. j. 6 To 223/2023-88, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 36 odst. 1 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, se podává, že usnesením Okresního soudu v Sokolově (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 8. 2023 č. j. 35 PP 109/2023-65 bylo rozhodnuto tak, že podle § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník") se stěžovatel podmíněně propouští z výkonu trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let uloženého mu rozhodnutími v rámci usnesení okresního soudu blíže specifikovanými. V této souvislosti byla stěžovateli stanovena zkušební doba v délce trvání sedmi let a byla mu též stanovena povinnost do 48 hodin od propuštění vycestovat z České republiky. Zároveň měl ve zkušební době podle svých sil uhradit škodu způsobenou trestnou činností poškozeným. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud uvedl, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání přečinu poškození cizí věci, zločinu vydírání, přečinu ublížení na zdraví, přečinu omezování osobní svobody a zločinu loupeže. Dále okresní soud zjistil, že proti stěžovateli je vedena exekuce pro částku 89 056,70 Kč představující škodu (újmu), kterou svou trestnou činností způsobil. Z uvedené částky stěžovatel uhradil toliko 8 000 Kč. Při posuzování stěžovatelovy žádosti o podmíněné propuštění okresní soud uzavřel, že v jeho případě jsou podmínky pro podmíněné propuštění splněny, neboť stěžovatel vykonal adekvátní část jemu uloženého trestu odnětí svobody, prokázal polepšení a existuje u něj též prognóza vedení řádného života po propuštění na svobodu. Pro tyto závěry vycházel soud jednak z hodnocení stěžovatele v rámci výkonu trestu odnětí svobody, a jednak z výpovědi samotného stěžovatele, že přehodnotil svůj postoj k ženám, kdy teprve poté, co reálně začal vykonávat trest odnětí svobody, si uvědomil skutečnou škodlivost svého protiprávního jednání. Navíc okresní soud zohlednil, že stěžovatel hovoří plynule čtyřmi jazyky, a proto má velkou šanci najít si zaměstnání a nahradit tím způsobenou škodu (újmu). 3. Proti tomuto rozhodnutí okresního soudu podal státní zástupce stížnost ve smyslu § 141 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád"). V ní zejména uvedl, že podle jeho názoru ještě není zcela prokázáno stěžovatelovo polepšení, když v rámci výkonu trestu odnětí svobody byl stěžovatel do první prostupné skupiny vnitřní diferenciace zařazen teprve nedávno. Stěžovatel se navíc podle státního zástupce za celou dobu pobytu v České republice nenaučil česky, což ztížilo možnost jeho zaměstnání v rámci výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel konečně podle státního zástupce v podstatě vůbec neuhradil škodu způsobenou jeho trestnou činností. 4. O takto koncipované stížnosti státního zástupce krajský soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že návrh stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítl. V rámci odůvodnění svého usnesení zdůraznil, že vady usnesení okresního soudu spočívají jednak v jeho vadné výrokové části a jednak v nesprávném věcném posouzení zákonných podmínek pro podmíněné propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Co se týká vad výroků rozhodnutí okresního soudu, krajský soud poukázal zejména na to, že okresní soud ve svém rozhodnutí vycházel z neúplných odkazů na odsuzující rozhodnutí vydaná ve věci stěžovatele. Pokud chtěl okresní soud poskytnout stěžovateli přiměřenou lhůtu o obstarání jeho záležitostí (s tím, že stěžovateli uložil povinnost opustit Českou republiku ve lhůtě 48 hodin od jeho propuštění), pak to nemohl učinit prostřednictvím rozhodnutí, ale prostřednictvím opatření; navíc krajský soud vysvětlil, že okresní soud k takovému rozhodnutí nebyl příslušný. Uvedené pochybení, kdy okresní soud nezohlednil všechny ve věci stěžovatele vydaná odsuzující rozhodnutí, vedlo k tomu, že nesprávně stanovil počátek doby, od níž je nutno v souladu se zákonem posuzovat stěžovatelovo polepšení. Polepšení je nutno podle krajského soudu posuzovat od právní moci prvního z odsuzujících rozhodnutí, na jehož základě stěžovatel v současné době vykonává trest nepodmíněného odnětí svobody. Od takto určeného počátku je nutno zkoumat, zda se stěžovatel polepšil; v rozhodném období přitom stěžovatel podle krajského soudu spáchal další druhově obdobnou a přitom závažnější trestnou činnost. Za dané situace tedy krajský soud nedospěl k závěru, že by zatím v případě stěžovatele vykonaná část nepodmíněného trestu odnětí svobody již převážila nad tím, že se ve zkušební době podmíněného odsouzení dopustil další druhově obdobné a závažnější trestné činnosti, jak je uvedeno shora. Krajský soud tak měl shodně se státním zástupcem za to, že v případě stěžovatele ještě neuplynula dostatečná doba, aby bylo postaveno najisto, že se stěžovatel skutečně polepšil; v této souvislosti krajský soud zejména odkázal na to, že do první prostupné skupiny vnitřní diferenciace v rámci výkonu trestu odnětí svobody byl stěžovatel zařazen teprve tři měsíce před okamžikem rozhodování krajského soudu v dané věci. Rovněž státní zástupce podle krajského soudu správně poukázal na to, že stěžovateli byla uložena povinnost uhradit škodu (resp. nemajetkovou újmu) poškozeným, avšak stěžovatel doposud uhradil jen 8 000 Kč. Stěžovatel by tak podle krajského soudu měla v rámci výkonu trestu odnětí svobody pokračovat ve svém dobrém chování. Měl by si nadále udržet zařazení do první prostupné skupiny vnitřní diferenciace věznice, měl by získat další kázeňské odměny a současně by se měl pokusit získat pracovní zařazení, aby výraznějším způsobem mohl odčinit jím způsobenou škodu (nemajetkovou újmu). II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel nejprve v ústavní stížnosti popisuje podstatu trestné činnosti, která je mu kladena za vinu a která - zjednodušeně řečeno - spočívá v tom, že se zcela nevhodně choval ke svým partnerkám, které bil i z důvodů tvrzené nevěry, nechal si od nich posílat peníze atp. Případné formální nedostatky při formulaci výroku rozhodnutí okresního soudu nemohou být důvodem pro zamítnutí jeho návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody - taková formální pochybení měl krajský soud v rámci svého rozhodování napravit sám nebo měl okresnímu soudu uložit, aby o věci znovu rozhodl. Stěžovatel dále nesouhlasí s výtkami krajského soudu, že nenahradil větší část škody (újmy) jím způsobené, neboť stěžovateli v rámci výkonu trestu odnětí svobody nebyla přidělována práce (stěžovatel se tak v rámci věznice alespoň staral o zeleň a vyučoval ostatní spoluvězně anglickému jazyku). Krajský soud rovněž porušil zásadu ne bis in idem, když při rozhodování o podmíněném propuštění ve věci stěžovatele zohlednil, že stěžovatel v páchání trestné činnosti pokračoval i ve zkušební době uložené mu prvním odsuzujícím rozhodnutím. Krajský soud rovněž podle stěžovatele postupoval nesprávně, pokud o jeho návrhu rozhodoval mimo veřejné zasedání a stěžovatele nevyslechl [stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 4851/12 (N 97/73 SbNU 589) a na nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz]. Krajský soud tak ve svém důsledku své rozhodnutí opřel i o jiný hmotněprávní důvod, než jaký aplikoval okresní soud, aniž by se stěžovatel ovšem k takové změně mohl vyjádřit [stěžovatel také odkazuje na nález ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207)]. Stěžovatel se dále domnívá, že další výkon trestu odnětí svobody v jeho případě již nemůže mít potřebný výchovný účinek na jeho osobu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém