III.ÚS 152/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 152/19 ze dne 22. 10. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) obchodní společnosti V. D. KUKA a. s., sídlem Vinohradská 1789/40, Praha 2 - Vinohrady, 2) Ing. Jiřího Černého a 3) PhDr. Václava Matuly, všech zastoupených Mgr. Štěpánem Holubem, advokátem, sídlem Za Poříčskou bránou 21/365, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. srpna 2016 č. j. 5 As 203/2015-141, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. listopadu 2018 č. j. 5 As 64/2018-88 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2018 č. j. 10 A 63/2013-349, a o návrhu s ní spojeném na zrušení § 132 až § 142 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Magdaleny Šimkové a Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, 3 a 4, čl. 34 odst. 2, čl. 35 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 4 Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví a čl. 4 a 9 Úmluvy o ochraně architektonického dědictví Evropy. 2. V ústavní stížnosti stěžovatelé dále navrhli, aby Ústavní soud zrušil § 132 až § 142 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v platném znění, "ke dni uplynutí 6 měsíců následujících po dni, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů". 3. Vzhledem k naléhavosti věci stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozhodl o jejich návrhu přednostně. 4. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozhodnutím Úřadu městské části Praha 1, odboru výstavby (dále jen "stavební úřad") ze dne 10. 8. 2011 č. j. UMCP1 108743/2011 sp. zn. S UMCP1/106410/2011/VÝS-Bu- 4/163 bylo podle § 135 odst. 2 stavebního zákona vedlejší účastnici, jako vlastnici stavby čp. X v katastrálním území Hradčany (dále jen "stavba čp. X"), nařízeno provedení nutných zabezpečovacích prací a podle § 141 odst. 1 téhož zákona stavební úřad nařídil stěžovatelům jako vlastníkům sousedních staveb (v řízení před obecnými soudy osoby zúčastněné na řízení) strpět provádění udržovacích prací na této stavbě v nezbytně nutném rozsahu. 5. Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního (dále "magistrát") ze dne 25. 9. 2012 sp. zn. S-MHMP 1005544/2012/OST/Dl/Ne bylo pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu zrušeno. 6. Rozhodnutím vedlejšího účastníka jako žalovaného ze dne 28. 1. 2013 č. j. MMR-40207/2012-83/2653 bylo změněno rozhodnutí magistrátu tak, že z výroku rozhodnutí byl za textem "Magdaleně Šimkové" vypuštěn text "nar. XX", dále byl vypuštěn text "a věc vrací stavebnímu úřadu" a dále byl výrok doplněn o nový odstavec s údaji o účastnících řízení podle § 27 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. 7. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala vedlejší účastnice žalobu. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 8. 2015 č. j. 10 A 63/2013-192 žalobu zamítl, neboť žádné z žalobních námitek vedlejší účastnice nepřisvědčil. 8. Proti tomuto rozsudku městského soudu podala vedlejší účastnice kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud vyhověl a rozsudkem ze dne 30. 8. 2016 č. j. 5 As 203/2015-141 rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 9. Městský soud poté rozhodl rozsudkem ze dne 10. 1. 2018 č. j. 10 A 63/2013-349 tak, že rozhodnutí vedlejšího účastníka pro částečnou nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), a pro částečnou nezákonnost podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 10. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé jako osoby zúčastněné na řízení kasační stížnosti. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2018 č. j. 5 As 64/2018-88 byly kasační stížnosti stěžovatelů zamítnuty (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.). Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v projednávané věci není pochyb o tom, že napadené rozhodnutí vedlejšího účastníka bylo zatíženo vadami jak skutkovými, tak právními, a to nikoli zanedbatelného rozsahu. Městský soud nepochybil, pokud rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a uložil mu vytýkané vady odstranit. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že stěžovatelé, jako účastníci správního řízení, které po zrušujícím rozsudku městského soudu se vrátilo do fáze odvolacího řízení, mají možnost své návrhy a námitky nadále uplatňovat ve správním řízení; nikterak tedy nemohli být postupem městského soudu zkráceni na svých právech. II. Argumentace stěžovatelů 11. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že Nejvyšší správní soud a městský soud neprovedly jimi navrhované důkazy (včetně důkazů nacházejících se ve správních spisech, vedených magistrátem a vedlejším účastníkem, které dokládaly stavební činnost na domě č. p. X) a nevypořádaly se dále s jimi vznesenými námitkami. Stěžovatelé Nejvyššímu správnímu soudu vytýkají "bezprecedentní způsob hodnocení důkazů o skutkovém stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí o nařízení nutných zabezpečovacích prací". Stěžovatelé namítají, že Nejvyšší správní soud a městský soud bez odůvodnění zrušily i tu část výroku rozhodnutí stavebního úřadu, jímž byla uložena povinnost třetím osobám, aniž by pro to existoval podklad v soudním spise. Stěžovatelé uvádějí, že rozhodnutí stavebního úřadu je neurčité, neboť v něm není konkretizován rozsah oprávnění vedlejší účastnice, a proto je nevykonatelné. Stěžovatelé zdůrazňují, že povolení zásahů do jejich nemovitostí, resp. nemovitostí sousedů obecně, je zásahem do jejich vlastnických práv, který je možný pouze za podmínek stanovených v čl. 11 odst. 3 Listiny. Stěžovatelům bylo rozhodnutím stavebního úřadu uloženo strpět provádění udržovacích prací, přičemž toto rozhodnutí nemá oporu ve správním spise a neobsahuje přezkoumatelné odůvodnění. Nejvyšší správní soud ani městský soud v napadených rozhodnutích neprovedly test poměření vlastnického práva vlastníka domu č. p. X a vlastnického práva stěžovatelů. Stavební činností a rozhodnutím stavebního úřadu vznikly významné škody na nemovitostech stěžovatelů. Stěžovatelé namítají, že správní orgány a soudy svým postupem a svou nečinností připouštějí, aby došlo ke zdevastování nemovitých kulturních památek. Postup stavebního úřadu je z pohledu stěžovatelů výrazem "ryzí libovůle". Stěžovatelé dále namítají vadný výklad pojmu "nutné zabezpečovací práce". III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že tomu tak není. 13. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. 14. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. 15. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10, veřejně dostupná na internetu v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv