III.ÚS 1542/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1542/20 ze dne 11. 5. 2021 N 92/106 SbNU 29 K možnosti opětovného podání vylučovací žaloby podle zákona o konkurzu a vyrovnání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti OYSTER Invest, a. s., sídlem Okružní 71, Pavlov, zastoupené JUDr. Zdeňkou Mužíkovou, advokátkou, sídlem Husovo náměstí 44/31, Beroun, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2020 č. j. 29 Cdo 4638/2018-566, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2020 č. j. 80 K 66/2000-1847, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2018 č. j. 16 Cmo 2/2018-469 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2017 č. j. 58 Cm 6/2015-343, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ing. Evy Mikulčákové, správkyně konkursní podstaty úpadce NAP, a. s., sídlem Oderská 333, Praha 9 - Čakovice, zastoupené JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem, sídlem Národní 340/21, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Ústavní stížnost se v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2020 č. j. 29 Cdo 4638/2018-566, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2018 č. j. 16 Cmo 2/2018-469 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2017 č. j. 58 Cm 6/2015-343, zamítá. II. Ústavní stížnost se v části, ve které směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2020 č. j. 80 K 66/2000-1847, odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 6. 2020, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podáním ze dne 29. 10. 2020 stěžovatelka ústavní stížnost rozšířila tak, že navrhuje zrušení i dalších v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být její základní právo vlastnit majetek porušeno v rozporu s čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny. II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Společnost NAP, a. s., (dále jen "úpadce") byla v minulosti vlastníkem pozemků parc. č. 1052/3 (zastavěná plocha a nádvoří o výměře 7 511 m2), parc. č. 1052/165 (ostatní plocha o výměře 1 237 m2) a parc. č. 1052/179 (ostatní plocha o výměře 608 m2) a stavby č. p. 1373 (stavba občanské vybavenosti) nacházející se na pozemku parc. č. 1052/3, všech zapsaných na LV č. 65 pro katastrální území Krč, obec Praha (dále jen "předmětné nemovitosti"). Na základě kupní smlouvy ze dne 6. 12. 1999 se spoluvlastníky těchto nemovitostí staly stěžovatelka (podíl id. 6/10) a společnost NEMOKREDIT, a. s., (podíl id. 4/10). 3. Na majetek úpadce byl dne 3. 4. 2001 prohlášen konkurs, který je vedený před městským soudem pod sp. zn. 80 K 66/2000, a předmětné nemovitosti byly zapsány do soupisu konkursní podstaty podle § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání") jako věci, které zajišťují pohledávky vůči úpadci. Mělo jít o tři pohledávky, u nichž správkyně konkursní podstaty úpadce Ing. Eva Mikulčáková (dále jen "správkyně konkursní podstaty") dne 5. 8. 2010 vyzvala stěžovatelku k poskytnutí plnění do konkursní podstaty, a to a) částky 23 545 370,52 Kč na úhradu pohledávky věřitelky č. 5 - společnosti OYSTER PLUS, s. r. o., (původně pohledávky společnosti EKOAGROBANKA, a. s. v likvidaci) vůči její osobní dlužnici společnosti KALIVODA, a. s., jež byla dříve jedinou akcionářkou úpadce, b) částky 57 017 341,07 Kč na úhradu pohledávky věřitele č. 33 - hlavního města Prahy (původně pohledávky společnosti Union Banka, a. s.) vůči jeho osobní dlužnici společnosti KALIVODA, a. s., a c) částky 7 343 836 Kč na úhradu pohledávky věřitele č. 44 - České republiky - Finančního úřadu pro Prahu 4 vůči úpadci jako jeho osobnímu dlužníkovi. Pohledávky a) a c) byly zjištěny s právem na oddělené uspokojení při přezkumném jednání dne 4. 2. 2002, pohledávka b) byla určena s právem na oddělené uspokojení rozsudkem městského soudu ze dne 23. 1. 2008 č. j. 14 Cm 157/2002-167. 4. Stěžovatelka je přesvědčena, že v průběhu konkursního řízení zanikl důvod, pro který byly předmětné nemovitosti zapsány do soupisu konkursní podstaty, a dne 3. 7. 2015 podala žalobu, kterou se domáhala vyloučení svého spoluvlastnického podílu na těchto nemovitostech z konkursní podstaty. Podle jejího názoru správkyně konkursní podstaty získala uplatňováním pohledávek z bezdůvodného obohacení vůči uživatelům předmětných nemovitostí a inkasováním sjednaného nájemného tolik finančních prostředků do konkursní podstaty, že postačovaly ke krytí zajištěných pohledávek. Městský soud její žalobu ale neshledal důvodnou a rozsudkem ze dne 23. 11. 2017 č. j. 58 Cm 6/2015-343, jenž byl posléze potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 9. 2018 č. j. 16 Cmo 2/2018-469, ji zamítl. Vyšel z toho, že stěžovatelka byla již usneseními městského soudu ze dne 25. 10. 2001 č. j. 80 K 66/2000-65 a ze dne 22. 9. 2008 č. j. 80 K 66/2000-441a vyzvána k podání vylučovací žaloby proti správkyni konkursní podstaty. Na jejich základě podaná první vylučovací žaloba byla zamítnuta rozsudkem městského soudu ze dne 22. 3. 2010 č. j. 51 Cm 303/2001-211, který byl potvrzen rozsudkem vrchního soudu ze dne 11. 11. 2010 č. j. 15 Cmo 126/2010-256. Důvodem zamítnutí bylo zjištění důvodu pro zařazení předmětných nemovitostí do soupisu konkursní podstaty podle § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání. Za těchto okolností byla vylučovací žaloba stěžovatelky, jež byla podána až v roce 2015, za použití § 19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání posouzena jako opožděná. 5. Závěrem svého rozsudku vrchní soud s odkazem na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedl, že vyplatí-li zástavní dlužník do konkursní podstaty osobního dlužníka zajištěnou pohledávku, zaniká zástavní právo zánikem zajištěné pohledávky. Zástavní právo rovněž zanikne, složí-li zástavní dlužník do konkursní podstaty obvyklou cenu zástavy. Zástavní dlužník může přivodit zánik zástavního práva tím, že do konkursní podstaty osobního dlužníka uhradí zajištěnou pohledávku nebo složí obvyklou cenu zástavy, až do zpeněžení zástavy. Oprávnění správce konkursní podstaty nebo konkursního soudu při výkonu dohlédací činnosti reagovat na tuto skutečnost vyloučením zástavy ze soupisu majetku konkursní podstaty není pravomocným skončením sporu o dříve podané vylučovací žalobě omezeno. Je-li konkursní soud žádán, aby se v mezích své dohlédací činnosti znovu vyslovil k tomu, zda důvody soupisu trvají, pak úsudek o správnosti jeho reakce (o tom, zda měl sám dát správci pokyn k vyloučení majetku ze soupisu) je třeba vést především na základě zjištění, zda se po skutkové či právní stránce vůbec změnila situace oproti stavu, který jej v dřívější době vedl k opodstatněné výzvě podle § 19 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. 6. Podle vrchního soudu ze skutkových zjištění učiněných v řízení o vylučovací žalobě stěžovatelky vyplývá, že pohledávka společnosti OYSTER PLUS, s. r. o., zanikla po jejím nabytí stěžovatelkou splynutím zástavního dlužníka a zástavního věřitele a že pravomocným soudním rozhodnutím byla zjištěna neexistence zástavního práva, které mělo zajišťovat pohledávku hlavního města Prahy. Hodnotu pohledávky České republiky - Finančního úřadu pro hlavní město Praha (původně "Finančního úřadu pro Prahu 4") zase stěžovatelka složila do konkursní podstaty, čímž i v tomto případě zaniklo zástavní právo. Vrchní soud podotkl, že nastane-li v průběhu konkursu situace, kdy předmětné nemovitosti (spoluvlastnický podíl na nich) již nezajišťují žádnou pohledávku konkursního věřitele, je povinností správkyně konkursní podstaty i konkursního soudu na tuto situaci adekvátně reagovat. 7. Usnesením městského soudu ze dne 23. 11. 2018 č. j. 80 K 66/2000-1551, vydaným při výkonu dohlédací činnosti, bylo správkyni konkursní podstaty podle § 12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání uloženo, aby nenakládala s předmětnými nemovitostmi. Toto rozhodnutí bylo přímo ve výroku stručně odůvodněno tak, že důvodem uložení zákazu je rozsudek vrchního soudu č. j. 16 Cmo 2/2018-469. K tomu je nutno dodat, že stěžovatelka v mezidobí podala proti uvedenému rozsudku dovolání. 8. V dalším průběhu konkursního řízení městský soud usnesením ze dne 24. 5. 2019 č. j. 80 K 66/2000-1634 zamítl návrh stěžovatelky jako jedné z věřitelek úpadce, aby podle § 8 odst. 6 zákona o konkursu a vyrovnání zprostil správkyni konkursní podstaty funkce. K odvolání stěžovatelky toto rozhodnutí potvrdil vrchní soud usnesením ze dne 31. 1. 2020 č. j. 2 Ko 22/2019-1743. Obecné soudy neshledaly důležitý důvod ke zproštění správkyně ko