Ústavní soud III.ÚS 1545/25

Dne 26. 5. 2025 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatelů proti v záhlaví uvedeným usnesením s tvrzením, že jimi bylo účelově a zákeřně porušeno jejich právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, porušeno jejich právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé současně odmítají všechny soudce Ústavního soudu, s odůvodněním, že jsou tu důvody pochybovat o jejich nepodjatosti a o jejich řádném výkonu ochrany základních práv a svobod i spravedlivého procesu v tomto "údajně" právním státě, a navrhují zrušení § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Vrchní soud v Praze potvrdil odvoláním napadená rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, jimiž byly odmítnuty pro neodstraněné vady žaloba pro zmatečnost a žaloby na obnovu řízení. Jednání stěžovatelů považoval Vrchní soud v Praze za obstrukční chování a zneužití práva na soudní ochranu, nikoliv snahu o účinnou ochranu svých práv, vady napadených rozhodnutí krajského soudu neshledal.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Podání stěžovatelů nelze považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou obsahových i formálních nedostatků (viz § 30 odst. 1, § 34 zákona o Ústavním soudu). Fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Návrh musí mimo jiné obsahovat pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá.

Úřední činností Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatelé se opakovaně obrátili na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími vadami. Na tyto vady podání byli opakovaně upozorňováni s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 2906/23, sp. zn. I. ÚS 3156/23, sp. zn. I. ÚS 2554/22, sp. zn. III. ÚS 2667/18, sp. zn. I. ÚS 44/15, sp. zn. IV. ÚS 3556/13, sp. zn. II. ÚS 1845/10 či sp. zn. III. ÚS 557/08 atd.).

Stěžovatelé jsou tedy již dostatečně poučeni o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupeni advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti. Stěžovatelé však i nadále volí postup, kterým ignorují zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti. Přístup stěžovatelů, který naopak řízení prodlužuje tím, že vyčkávají, až je Ústavní soud vyzve k odstranění vad, nesvědčí o jejich pečlivém zájmu o ochranu svých vlastních práv.

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatelé ani nepožádali Českou advokátní komoru o ustanovení zástupce pro řízení o ústavní stížnosti.

Obligatorní zákonné náležitosti nesplňuje ani námitka podjatosti vznesená vůči všem soudcům Ústavního soudu, neboť je pouze obecná, bez řádného odůvodnění (§ 37 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu), tj. bez vylíčení konkrétních okolností, pro které by měli být jednotliví soudci vyloučeni z rozhodovacího procesu o ústavní stížnosti stěžovatelů. Odmítají-li všechny soudce Ústavního soudu, nutno připomenout, že v takové situaci není na Ústavním soudu osoba, která by o takové námitce mohla rozhodnout.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o obsahových náležitostech ústavní stížnosti, včetně povinného zastoupení advokátem, dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.

Jednání stěžovatelů má však obstrukční charakter, a proto je bez stanovení další lhůty k odstranění vad podání je ústavní stížnost odmítnuta. Soudce zpravodaj zde plně odkazuje na nedávná usnesení sp. zn. I. ÚS 2520/24, sp. zn. I. ÚS 2544/24, sp. zn. IV. ÚS 2704/24, sp. zn. IV. ÚS 2705/24, sp. zn. I. ÚS 2706/24 (tedy ústavních stížností stěžovatelů za září 2024), kde jsou důvody odmítnutí obdobných ústavních stížností stěžovatelů podrobně vysvětleny.

Evropský soud pro lidská práva v nedávném rozhodnutí ve věci Horyna proti České Republice, č. 6732/20, rozhodl, že Ústavní soud nemusí vyhovět žádosti o dodatečné poskytnutí lhůty a může ústavní stížnost odmítnout bez dalšího, jestliže stěžovatel byl nepochybně obeznámen s tím, že v řízení o ústavní stížnosti existuje povinnost být zastoupen advokátem.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i s ní spojený návrh na zrušení (části) právního předpisu. Řízení o návrhu podle § 74 zákona o Ústavním soudu je řízením akcesorickým, a není-li ústavní stížnost způsobilá věcného projednání, odpadá tím současně i základní podmínka pro projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, případně jeho jednotlivých ustanovení [srov. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].

Za těchto okolností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.