III.ÚS 1585/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1585/24 ze dne 20. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavních stížnostech stěžovatelů P. K., zastoupeného JUDr. Michalem Říhou, advokátem, se sídlem Londýnská 608/52, Praha 2 - Vinohrady a J. Z., zastoupeného Mgr. Gabrielou Podzimkovou, advokátkou, se sídlem Mrštíkova 399/2a, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2024 č. j. 8 Tdo 1155/2023-6116, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2023 č. j. 6 To 59/2022-6018 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 30. května 2022 č. j. 56 T 1/2013-5792, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, statutárního města Liberec, se sídlem nám. Dr. E. Beneše 1/1, Liberec I - Staré Město a obchodní společnosti X, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí. Ústavní soud usnesením ze dne 26. 6. 2024 obě ústavní stížnosti spojil ke společnému projednání. Stěžovatel P. K. svou ústavní stížností napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze a stěžovatel J. Z. svou ústavní stížností napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci. 2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") byli stěžovatelé pod bodem I. výroku rozsudku shledáni vinnými trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník") a trestným činem zneužívání pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), d) tr. zákoníku. Za to byl stěžovatel J. Z. podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2 000 Kč a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to v peněžité částce 150 000 Kč. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 102/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Stěžovatel P. K. byl podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále mu byl uložen i peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb s výší jedné denní sazby 4 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. ř.") byla oběma stěžovatelům uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně majetkovou škodu poškozeným, statutárnímu městu L. ve výši 1 501 537 Kč a X, ve výši 512 093 Kč. Poškození byli se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Pod bodem II. výroku rozsudku krajského soudu byli stěžovatelé podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby v rozsahu, ve kterém jim bylo kladeno za vinu spáchání dílčích skutků v rozsudku specifikovaných, v nichž státní zástupce spatřoval trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "tr. zák.") a trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák., jelikož v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavními stížnostmi napadeným rozsudkem, z podnětu odvolání stěžovatelů a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř., rozsudek ohledně obou stěžovatelů v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že pod bodem I. výroku rozsudku byl stěžovatel J. Z. uznán vinným jednak trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jednak trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. a stěžovatel P. K. byl uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. Za to byl stěžovatel J. Z. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 400 000 Kč a trest propadnutí věci, a to peněžité částky ve výši 150 000 Kč. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 4. 2012 sp. zn. 5 T 102/2011, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. 9 To 302/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Stěžovatel P. K. byl podle § 158 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Dále byl tomuto stěžovateli uložen peněžitý trest ve výměře 300 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma stěžovatelům uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému statutárnímu městu L. majetkovou škodu ve výši 1 501 537 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. X byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším byli pod bodem II. výroku rozsudku podle § 226 písm. b) tr. ř. stěžovatelé zproštěni obžaloby v rozsahu, ve kterém jim bylo kladeno za vinu jednání v rozsudku specifikované, v němž státní zástupce spatřoval jednotlivé útoky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák., jelikož v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Vrchní soud rozsudek krajského soudu zrušil a sám znovu rozhodl, neboť zejména zohlednil, že aplikace trestního zákona byla pro stěžovatele příznivější. 4. Stěžovatelé se shora označené trestné činnosti dopustili tím, že P. K. jako zastupitel statutárního města L., jako náměstek primátora, v době v rozhodnutích specifikované, dále jako člen Rady města L. a také jako předseda představenstva obchodní společnosti X a J. Z. jako zastupitel statutárního města L. a jako člen dozorčí rady obchodní společnosti X a současně zaměstnanec této společnosti v pozici tajemníka předsedy představenstva, pomohli K. V. získat jím chtěný lukrativní pozemek v blízkosti centra města L., a to pomocí směny za jiný pozemek nacházející se naopak na okraji města, který měl být důležitý pro konání Mistrovství světa v lyžování (tento pozemek ale bylo možno získat přímo od jeho majitelky za přiměřenou cenu, bez nutnosti jakékoli další směny). Tím docílili toho, že hodnotný pozemek, o nějž měl K. V. zájem, byl vyveden z majetku města s tím, že ač měl hodnotu 2 147 637 Kč, město L. za něj získalo částku 646 100 Kč. Tím byla statutárnímu městu L. způsobena škoda ve výši 1 501 537 Kč. 5. Dovolání stěžovatelů byla ústavními stížnostmi napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta. Nejvyšší soud se v rámci svého usnesení zejména podrobně zabýval námitkami stěžovatelů vztahujícími se k absenci přesného určení škody, kterou měli jim za vinu kladenou trestnou činností způsobit. K tomu uvedl, že vzdor přesvědčení stěžovatelů jsou podle něho skutková zjištění soudů nižších stupňů správná a odpovídají výsledkům dokazování. Soudy hodnotily důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a v odůvodnění svých rozhodnutí se vypořádaly s obhajobou stěžovatelů a vysvětlily, proč jí neuvěřily. Neporušily ani zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo, na které ve svých dovoláních kladli stěžovatelé důraz. Žádné důvodné pochybnosti o vině stěžovatelů v posuzované věci, ale ani podle Nejvyššího soudu zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnos