III.ÚS 1601/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1601/20 ze dne 30. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HOCHTIEF CZ a. s., se sídlem Plzeňská 16/3217, Praha 5, zastoupené Mgr. Michalem Žibřidem, advokátem se sídlem Údolní 2997, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, č. j. 23 Cdo 3222/2019-481, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, č. j. 4 Cmo 147/2018-444, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2017, č. j. 5 Cm 112/2013-390, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) téhož zákona] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu předchozího řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy. Postačí proto uvést, že předmětem řízení před obecnými soudy byl nárok žalobkyně (Chladící společnost CZ s. r. o.) na zaplacení částky - po připuštění změny žaloby - ve výši 791 030 Kč, představující doplatek ceny plnění provedeného ve prospěch stěžovatelky, jako žalované, dle smlouvy o dílo ze dne 15. 8. 2011. Jak se podává z průběhu řízení před obecnými soudy, žalobkyně následně změnila svá tvrzení tak, že uvedenou smlouvu považovala za absolutně neplatnou pro nedostatek projevu vůle, resp. nedostatek řádného podpisu, z čehož dovozovala, že jí plněním bez právního důvodu vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") uložil stěžovatelce ústavní stížností napadeným rozsudkem povinnost zaplatit žalobkyni shora zmíněnou částku 791 030 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku, přičemž potvrdil argumentaci žalobkyně, že smlouva o dílo nevznikla platně, v důsledku čehož posoudil její nárok jako nárok z bezdůvodného obohacení. O této právní kvalifikaci městský soud poučil účastníky s ohledem na předvídatelnost soudního rozhodování již v průběhu řízení. Vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy o dílo městský soud dále zamítl návrh stěžovatelky na započtení pohledávky vůči žalobkyni plynoucí ze smluvní pokuty za prodlení, obsažené právě v předmětné smlouvě ze dne 15. 8. 2011. 4. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), který v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu potvrdil jako věcně správné. 5. Tento rozsudek vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). 6. Stěžovatelka v nyní předkládané ústavní stížnosti výše rekapitulované závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předkládá obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného odvolání a dovolání. Proto i v samotné ústavní stížnosti opětovně uvádí, že obecné soudy pochybily, pokud uzavřely, že předmětná smlouva o dílo je neplatná. Dovolává se - z jejího pohledu - ústavně konformního výkladu této smlouvy, kterou považuje za platnou i přes absenci podpisu jednoho z účastníků právního vztahu, neboť v daném případě byla - coby vedoucí účastnice - za Sdružení nemocnice v Chebu oprávněna jednat. Obecným soudům dále vytýká, že neaplikovaly princip oddělitelnosti právních úkonů a neposoudily předmětný právní vztah s ohledem na ustanovení § 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně konformně, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. 8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelkou podaném dovolání či odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jak učinil městský soud v řízení o zaplacení shora specifikované částky, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelka svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním námitek uplatněných v předchozích řízeních), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zcela zřejmé, že stěžovatelka svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřela jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jí namítaného porušení svých základních práv, přičemž v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje. 9. Pokud stěžovatelka zpochybňuje postup a závěr městského soudu a jeho prostřednictvím též vrchního soudu v rámci procesu dokazování, a to ve smyslu, že nebyla prokázána existence platné písemné smlouvy o dílo, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, lze-li usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže však obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však v nyní projednávané věci dle Ústavního soudu nenastal. 10. Obecné soudy totiž podle názoru Ústavního soudu při svém rozhodování dostatečně přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Na postupu a rozhodnutí obecných soudů tak Ústavní soud neshledává nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah. Obecné soudy totiž při zohlednění skutkových okolností nyní projednávaného případu dostatečně vyložily, proč argumentaci stěžovatelky nevyhověly. Z podání stěžovatelky je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci. 11. Stěžovatelčina argumentace se ve skutečnosti týká jen jejích výhrad k posouzení právního jednání a k aplikaci podústavního práva na projednávaný případ. Ústavní soud však v těcht