III.ÚS 1609/13

Návrhem, doručeným elektronicky dne 20. 5. 2013 a doplněným dne 28. 5. 2013, se Investiční fond Dialog-Invest, a. s. "v likvidaci", se sídlem v Praze 7 (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel"), domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 17 655 952 Kč s příslušenstvím.

Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 16. 2. 2001 domáhal po Ing. Pavlu Rubešovi a Ing. Petru Procházkovi (dále jen "žalovaní") náhrady škody z titulu jejich odpovědnosti jako členů představenstva podle § 194 odst. 4 a 5 obch. zákoníku s odůvodněním, že v rozporu s usnesením valné hromady ze dne 14. 7. 1998 nepostupovali s náležitou péčí a nakoupili akcie, které nebyly likvidním prostředkem.

Dne 14. 1. 2009 Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II až IV). Dospěl k závěru, že představenstvo žalobce při nabytí akcií lesních společností postupovalo s náležitou péčí a neporušilo usnesení valné hromady ze dne 14. 7. 1998; škodního jednání se tedy nedopustilo.

Dne 1. 7. 2010 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu ze dne 14. 1. 2009 potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházel ze skutkových zjištění nalézacího soudu, která považoval pro závěr o posouzení žalovaných za tvrzenou škodu za postačující; ani on neshledal opodstatněným provedení důkazů navrhovaných žalobcem.

Dne 28. 2. 2013 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 1. 7. 2010 jako nepřípustné odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dospěl mimo jiné k závěru, že otázku, v jejímž zodpovězení dovolatel spatřoval zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, dovolací soud vyřešil již v rozsudku ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 29 Cdo 2139/2011.

Stěžovatel v části I. a II. ústavní stížnosti zrekapituloval skutkové okolnosti a dosavadní průběh řízení v jeho věci, a v části III. tvrdil, že "napadenými rozhodnutími bylo porušeno především jeho právo na spravedlivý proces a v konečném důsledku i právo na pokojné užívání majetku, neboť mu obecné soudy odmítly poskytnout ochranu proti jednání, které nese znaky jednání nekalého a poškozujícího jeho majetková práva".

Podle stěžovatele k zásahu do základních práv došlo "ve dvou rovinách - jednak v porušení zásad spravedlivého procesu nedostatečným odůvodněním soudních rozhodnutí a opomíjením argumentace stěžovatele, a dále v rovině ústavně nekonformního výkladu jednoduchého práva obecnými soudy".

V části IV. stěžovatel poukázal na požadavky spravedlivého procesu, zejména povinnost obecných soudů řádně odůvodňovat svá rozhodnutí a dostatečně se vypořádat se všemi vznesenými námitkami, a vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy v jeho případě těmto požadavkům nedostály. Byl toho názoru, že zákonná ochrana menšinových akcionářů musí být účinná, nikoliv iluzorní, čemuž musí být přizpůsobeno "nejen vedení řízení, ale konformní musí být i výklad hmotného práva". Obecným soudům vytkl, že "nejenže na námitky stěžovatele nereagovaly, ale porušily i běžné procesní standardy".

Stěžovatel uzavřel, že obecné soudy "vyložily hmotné právo ústavně nekonformním způsobem" a odmítly se zabývat jeho "relevantní závažnou argumentací", čímž porušily právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato je zjevně neopodstatněná. Byl přitom veden následujícími úvahami.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele, že řízení před obecnými soudy nebylo spravedlivé, neboť napadená rozhodnutí obecných soudů byla nedostatečně odůvodněná a jeho věc byla nesprávně právně posouzena.

Stěžovatel v bodě 38 a násl. ústavní stížnosti správně poukázal na principy spravedlivého procesu plynoucí z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ve vztahu k odůvodňování soudních rozhodnutí, nicméně své tvrzení o jejich porušení dostatečně nekonkretizoval na podmínky projednávaného případu.

K obecně formulovaným námitkám o protiústavnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že zásadně není jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) povinen (namísto argumentace stěžovatele) zkoumat, které části rozhodnutí, případně řízení k jejich vydání vedoucím, by mohly zakládat zásah do některého z ústavně zaručených práv a svobod; jinak řečeno, toto je prvořadou povinností stěžovatele ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 34 zákona o Ústavním soudu. Obecně formulovaná tvrzení nemohou konkrétní argumentaci prokazující zásah do základních práv konkrétním jednáním s intenzitou jejich porušení nahradit. Ústavní soud proto na jejich základě nemohl shledat ústavní stížnost důvodnou. Naopak byl toho názoru, že napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu dostatečně podrobně uváděla důvody, na nichž byla založena, přičemž námitky uvedené v ústavní stížnosti byly v podstatě jen opakováním námitek stěžovatelem již uplatněných v odvolání, resp. dovolání, s nimiž se odvolací i dovolací soud náležitě vypořádaly.

K přesvědčení stěžovatele o nesprávném právním posouzení jeho věci Ústavní soud uvádí, že není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není (byť to stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil), kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní již ustálená judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].

Podle závěrů obecných soudů členové představenstva jednali v souladu s požadavky § 194 odst. 5 obch. zákoníku a podmínky jejich odpovědnosti za škodu nebyly shledány. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy (v daném případě citovaného ustanovení § 194 odst. 5 obch. zákoníku) je omezená, neboť musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; jeho úlohou proto není obecné soudy při výkladu práva a při hodnocení skutkových okolností a důkazů nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mj.) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak v extrémním nesouladu s prováděným dokazováním nebo popírající samotnou existenci ústavně zaručených práv stěžovatele, což v případě stěžovatele neshledal, a to ani ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozhodnutí dovolacího soudu.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.