III.ÚS 1621/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1621/09 ze dne 7. 1. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti A. P., zastoupené Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem Praha 6, Na Ořechovce 580/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 28 Cdo 342/2009, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 18 Co 195/2008 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 10. 2007 sp. zn. 21 C 223/2006, spojené s návrhem na zrušení, resp. prohlášení neúčinnosti zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Návrh na zrušení, resp. prohlášení neúčinnosti zákona č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 1 odst. 2 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2, 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 1, čl. 6, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 2, čl. 14 a čl. 16 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Shora označeným rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, kterou se domáhala určení, že je neplatná kupní smlouva uzavřená dne 1. 5. 1993 mezi Fondem národního majetku a společností Pragomont Group, s. r. o. v rozsahu týkajícím se prodeje v žalobě specifikovaných nemovitostí, a současně bylo řízení zastaveno v části, v níž se stěžovatelka domáhala určení, že je neplatné rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 26. 4. 1993, č. 326/1993, též v rozsahu týkajícím se předmětných nemovitostí. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a Nejvyšší soud poté stěžovatelčino dovolání rovněž ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Obecné soudy vycházely především z toho, že nestanovil-li zvláštní restituční zákon způsob zmírnění nebo nápravy majetkové újmy vzniklé zákonem č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou, není zde dán - ve smyslu stanoviska Ústavního soudu publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 - naléhavý právní zájem na žalovaném určení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti na základě obsáhlého popisu relevantních historických okolností vyjadřuje názor, že majetek JUDr. A. S. byl vědomě a zcela protiprávně konfiskován a přešel na stát již na základě dekretů presidenta republiky. Z toho dovozuje možnost aplikace zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; stěžovatelka je nadto názoru, že v žalobě specifikované nemovitosti pod definici majetku ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 143/1947 Sb. nespadají. Obecným soudům stěžovatelka rovněž vytkla, že nepovažovaly za podstatné vyřešit otázku, zda došlo k přechodu vlastnického práva na základě zákona č. 143/1947 Sb. nebo na základě dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. Oproti tomu dovozuje, že její zodpovězení je pro posouzení věci problémem zásadním; v případě, že by šlo o zábor podle dekretu presidenta republiky, mohla by se domáhat odčinění křivdy v rámci restitučních řízení (kterážto možnost jí byla odmítána), zatímco jednalo-li by se naopak o zábor dle tzv. L. S., nebylo by dle jejího názoru možné vyloučit určovací žalobu ve smyslu stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 21/05. Přestože zde tedy byla zjevně dána otázka zásadního právního významu, Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl. Stěžovatelka má dále za to, že nelze aplikovat závěry tohoto stanoviska Ústavního soudu proto, že v její věci naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva dán jednoznačně je, a to pro potřeby dříve otevřeného dědického řízení po původním vlastníku. Jelikož je z personálního dosahu restitučních zákonů fakticky vyloučena, nemůže je ani postupem zvoleným v dané věci obcházet. Proto se domnívá, že v situaci, v níž byla ona, resp. její právní předchůdci restitučním zákonodárstvím opomenuta, není možno restituční právní předpisy vůbec aplikovat, pročež je zde vyloučena i jejich specialita, a ona může z povahy věci využít ochrany svých práv podle obecných právních předpisů. Ku podpoře tohoto úsudku stěžovatelka připomíná názory, vyjádřené Ústavním soudem ve věcech sp. zn. I. ÚS 2477/08 a sp. zn. I. ÚS 428/06. Současně s ústavní stížností podala stěžovatelka návrh na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., neboť jím byla podle jejího názoru zásadním způsobem porušena obecně uznávaná základní práva a svobody jejího právního předchůdce a jeho smyslem byla pouze politická perzekuce. S ohledem na to se stěžovatelka domnívá, že tento právní předpis je v rozporu s ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., podle něhož jsou právní předpisy rozporné s Listinou ode dne 31. 12. 1991 právně neúčinné, jakož i v rozporu s tehdy platnou Ústavou a s občanským zákoníkem z roku 1811. Nad rámec uvedených výtek stěžovatelka poukázala posléze na to, že odvolací i dovolací soud tolerovaly zřejmou vadu řízení, jestliže společnost Pragomont Group, s. r. o. zde vystupovala jako účastník, ačkoliv zanikla a byla vymazána z obchodního rejstříku bez právního nástupce ku dni 26. 6. 2007. Zákon o Ústavním soudu v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tím, že identifikuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení oprávnění posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně; v této fázi pak jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud i zde vychází z toho, že není součástí soustavy obecných soudů, a není povolán k výkonu "dohledu" nad jejich rozhodovací činností; do ní je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, resp. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený akt orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté. To je významné potud, že tak je tomu i v dané věci. V usnesení ze dne 16. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 2491/08 Ústavní soud reagoval na obdobnou (v rozhodných směrech) argumentaci stěžovatelky, a to i na srovnatelném skutkovém a právním základě (že se stěžovatelka v tamní věci domáhala - přímo - určení vlastnického práva je nepodstatné). Zde konstatoval, že podle vlastního stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 "restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. [...] Byť k majetkovým křivdám, které mínil [zákonodárce] zmírnit (nikoliv napravit) došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení [...] Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového." Jinak řečeno, pokračoval Ústavní soud, odtud vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti státem násilně odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů domáhat ochrany vlastnického práva proti třetím subjektům, které vlastnické p