III.ÚS 1645/25 – Ústavní soud

III.ÚS 1645/25 ze dne 2. 10. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., t. č. Věznice Stráž pod Ralskem, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2025 č. j. 11 Tdo 104/2025-383 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2024 č. j. 13 To 265/2024-289, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená usnesení Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. 8. 2024 č. j. 1 T 83/2024-266 byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Okresní soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců a trest propadnutí ve výroku rozhodnutí blíže konkretizovaných věcí. 3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel a státní zástupce odvolání, o nichž krajský soud rozhodl napadeným usnesením tak, že je obě podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zamítl. Krajský soud se ve svém usnesení mimo jiné plně ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu. Veřejného zasedání před krajským soudem, jež bylo nařízeno na den 12. 11. 2024 v 9:00, se stěžovatel nezúčastnil, protože - stručně řečeno - uvázl v dopravní zácpě a veřejné jednání nestihl. Soud přitom jeho žádosti o odročení veřejného zasedání nevyhověl. 4. Proti napadenému rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání opřené o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) trestního řádu. Nejvyšší soud ho napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti a jejím doplnění předně namítá, že mu nebyla umožněna osobní účast na veřejném zasedání před krajským soudem. Poukazuje mimo jiné na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž se podává, že obviněnému je třeba umožnit účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. 6. Stěžovatel neměl možnost se v rámci zásady ústnosti vyjádřit ke všem projednávaným skutečnostem. Veřejného zasedání se zúčastnit chtěl, kvůli dopravní situaci je však nestihl. V 8:58 hodin osobně zavolal přímo na krajský soud. Ve čtyřminutovém monitorovaném a uloženém hovoru, jehož skutečný obsah má být zastírán, sdělil pracovnici soudu, že se nachází v dopravní zácpě, tedy v situaci, jíž nemůže objektivně ovlivnit, a bude mít přibližně čtyřicetiminutové zpoždění. Za to se omluvil, vyjádřil jasný nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a žádal, aby veřejné zasedání neprobíhalo do doby, než se na krajský soud dopraví. Do jednací síně krajského soudu se se svou družkou dostavil mezi 9:30 a 9:40. Nedopustil se obstrukčního jednání, jehož cílem by mělo být zmaření jednání soudu. Jeho obhájce, jenž se veřejného zasedání zúčastnil, nemohl souhlasit s konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti stěžovatele, neboť ten mu k tomu nedal mandát. 7. Stěžovatel nadto namítá, že nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy. Trvá na tom, že nedistribuoval pervitin, nýbrž doplněk stravy používaný při potížích s klouby, jenž za pervitin toliko vydával. Závěry soudů o naplnění skutkové podstaty výše uvedeného trestného činu se dostaly do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Již okresní soud postupoval chybně, když v rámci hodnocení důkazů vycházel pouze z důkazů svědčících ve prospěch obžaloby a naopak veškeré důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele upozadil, odmítl se jimi zabývat, či je označil za nevěrohodné. Provedené důkazy pak podle stěžovatele v žádném případě neprokazují jeho vinu. Na závěry učiněné obecnými soudy tudíž nahlíží jako na neúplné, neobjektivní, stojící v rozporu se zásadou in dubio pro reo, ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, jakož i právního státu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Stěžovatel v prvé řadě namítá porušení svého práva na přítomnost u veřejného zasedání před krajským soudem, jenž rozhodl bez jeho osobní účasti. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen podle čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces. Obviněnému musí být dána příležitost jednak účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu o otázkách viny i trestu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, jednak se vyjadřovat a případně vyvracet návrhy a důkazy přednesené státním zástupcem (srov. usnesení ze dne 23. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 2173/19, bod 8). Právo osobně se zúčastnit řízení před soudem nabývá na významu obzvláště v případě trestního řízení, neboť samotné trestní stíhání a případně i z něho vzešlý trest představují vážný zásah do osobní svobody jednotlivce a vyvolávají i další důsledky pro jeho osobní život. Uvedené se netýká pouze řízení před soudem prvního stupně, nýbrž též řízení před soudem odvolacím (srov. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 2177/16, bod 13). Osobní účast obviněného v odvolacím řízení však nemá stejně zásadní význam jako při jednání u soudu prvního stupně [rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP) ze dne 18. 10. 2006, Hermi proti Itálii, stížnost č. 18114/02, § 60]. Ani v případě, že odvolací soud má pravomoc přezkoumávat veškeré skutkové a právní otázky, proto nevyplývá obviněnému z čl. 6 Úmluvy vždy právo na veřejné zasedání nebo právo osobně se zúčastnit jednání. V úvahu je třeba vzít specifickou povahu daného řízení a způsob, jakým byly zájmy obviněného vyloženy a chráněny u odvolacího soudu, zejména s ohledem na povahu otázek, které měly být posouzeny, a na jejich důležitost pro obviněného (ibid., § 62). Ústavní soud v tomto směru dále připomíná, že ani trestní řád v žádném ze svých ustanovení obecně nestanoví účast obviněného na veřejném zasedání o odvolání jako nezbytnou, nenachází-li se ve vazbě nebo ve výkonu trestu (§ 263 odst. 4). 10. Soudy mají povinnost vytvořit obviněnému prostor k osobní účasti na řízení, a to zejména za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu [srov. nález ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 2971/09 (N 28/56 SbNU 315), bod 21; usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 758/19, bod 10; nebo usnesení ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 2606/18, část IV.]. 11. Zhodnocení věrohodnosti takovéhoto oznámení, resp. omluvy obviněného stejně jako úvaha, zda je ji možno jako řádnou akceptovat, přitom náleží primárně obecným soudům. Ingerence Ústavního soudu je zde myslitelná jen tehdy, pokud by obecné soudy své rozhodnutí nepřijmout omluvu obžalovaného řádně neodůvodnily, pokud by se jejich závěry nacházely v příkrém rozporu s výsledky provedeného dokazování, či kdyby toto rozhodnutí neslo jiné znaky svévole (srov. usnesení ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. I. ÚS 696/06, část III.; usnesení ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. III. ÚS 3579/22, bod 11). 12. O takový případ se však v nyní posuzované věci nejedná. Krajský soud totiž nemohl důvod stěžovatelova zpoždění akceptovat, neboť nebyl omluvitelný [