III.ÚS 1667/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1667/25 ze dne 19. 2. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti M. D., zastoupeného Mgr. Kateřinou Turnhöfer, LL. M., advokátkou, sídlem Evropská 2758/11, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2025 č. j. 30 Cdo 466/2025-155, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2024 č. j. 53 Co 188/2024-127 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. dubna 2024 č. j. 27 C 291/2023-107, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu 1. Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha III, SKPV, odbor hospodářské kriminality (dále také "policejní orgán") usnesením ze dne 15. 7. 2015 č. j. KRPA-411794-73/TČ-2014-001392, odložila podezření ze spáchání trestného činu krádeže [§ 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku], neboť dospěla k závěru, že se nejedná o podezření ze spáchání trestného činu a není ani na místě věc vyřídit jinak. Předmětem šetření bylo jednání, při němž bylo oznamovateli V. T. neznámým pachatelem odebráno 310 kusů počítačů. Policejní orgán uzavřel, že v jednání zúčastněných osob nezjistil naplnění subjektivní stránky trestného činu. Současně uvedl (a to i s ohledem na komplikovanost obchodních a osobních vztahů), že ten, kdo má povinnost vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe (v tomto případě uskladněnou na adrese X) může ji (tj. počítače) ze své vůle zadržet podle § 1395 občanského zákoníku, když "[p]rověřování navíc prokázalo, že podnětem k zadržení věci je nedostatečně splacená dlužná částka osoby V. T.". Vypořádal se také se (smluvními) vztahy zúčastněných osob i s rozpory v jejich popisu věci. 2. Následnou stížnost oznamovatele zamítlo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9 (dále jen "státní zastupitelství") usnesením ze dne 6. 8. 2015 č. j. 2 ZN 1633/2015-30 jako nedůvodnou; poukázalo na subsidiaritu trestní represe a možnosti řešit splnění podmínek zadržovacího práva, případně existence závazků, cestou řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") vykonalo ve věci dohled a o nedůvodnosti podnětu zpravilo oznamovatele přípisem ze dne 5. 1. 2016 sp. zn. 3 KZN 1911/2015. 4. Po bezúplatném postoupení pohledávky (310 počítačů) oznamovatelem na stěžovatele (smlouvou ze dne 23. 11. 2015), podal stěžovatel žalobu na zaplacení náhrady škody za jeden z odebraných počítačů. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") rozsudkem ze dne 29. 4. 2019 č. j. 10 C 281/2017-134, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 6. 2019 č. j. 10 C 281/2017-155, konstatoval, že podmínky pro aplikaci zadržení podle § 1395 občanského zákoníku nebyly naplněny a stěžovateli náhradu (za jeden počítač) přiznal pouze ve vztahu k žalované právnické osobě. K odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 12. února 2020 č. j. 91 Co 316/219-182 rozhodl, že náhradu škody má společně a nerozdílně zaplatit i žalovaná fyzická osoba. 5. Na základě těchto rozsudků podal stěžovatel nový podnět k městskému státnímu zastupitelství, které jej přípisem ze dne 2. 3. 2023 č. j. 3 KZN 810/2023-12 vyrozumělo o odložení podnětu. V přípisu přitom uvedlo, že stěžovateli lze přisvědčit ohledně posouzení neaplikovatelnosti zadržení věci podle § 1395 občanskému zákoníku na jeho věc, a dále, že policejní orgán by k závěrům obecných soudů přihlédl, avšak sama neexistence zadržovacího práva nezakládá trestní odpovědnost zúčastněných osob. 6. Na základě tohoto přípisu podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž brojil proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení a domáhal se jejich zrušení. Ústavní soud ústavní stížnosti nevyhověl a usnesením ze dne 13. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 1174/23 ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou s tím, že nebylo porušeno právo na účinné vyšetřování, a poukázal i na úspěch stěžovatele v občanskoprávním řízení. K námitce stěžovatele, že orgány činné v trestním řízení neochránily jeho majetek, Ústavní soud uvedl, že jde o újmu ryze majetkové povahy, u níž se uplatní subsidiarita trestní represe, a proto nejde o dostatečný důvod pro obnovení trestního řízení; "Uvedenou námitkou by se stěžovatel nanejvýš mohl dovolávat nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci" (bod 10). 7. Na základě této informace se stěžovatel s tvrzením neúčinného vyšetřování obrátil nejprve na povinný orgán veřejné moci a po neúspěšném uplatnění nároku podal žalobu na náhradu škody (3 310 689 Kč s příslušenstvím). Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu zamítl. V řízení bylo posouzeno naplnění všech předpokladů odpovědnosti státu se závěrem, že v konkrétní věci by mohlo jít o nesprávný úřední postup, který však obvodní soud v postupu orgánů činných v trestním řízení nezjistil. 8. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu s tím, že byl založen na dostačujících skutkových zjištěních a případné nesprávné vyhodnocení předběžné otázky (policejním orgánem) není samo o sobě nesprávným úředním postupem. Pro vznik odpovědnosti státu by muselo existovat nezákonné rozhodnutí, což znamená, že by muselo být dříve zrušeno nebo změněno. K tvrzení stěžovatele, že podle Ústavního soudu vznikl nárok na náhradu škody nesprávným úředním postupem, městský soud odkázal na přesnou citaci uvedeného usnesení s tím, že stěžovatelem prezentovaný závěr z usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1174/23 nevyplývá (viz bod 10 napadeného rozhodnutí městského soudu). Závěrem městský soud odkázal na princip subsidiarity trestní represe, zdůrazněný již orgány činnými v trestním řízení s tím, že existuje-li mezi účastníky občanskoprávního vztahu "spor ohledně splnění podmínek zadržovacího práva, mají dostatek možností, jak vyřešit tento spor prostředky občanského práva a cestou občanského soudního řízení" (bod 11). Takový postup konečně učinil i sám stěžovatel (výše citované rozsudky nalézacího a městského soudu), v němž však neuplatnil (pro nákladnost) svůj nárok v celém rozsahu. K dané problematice městský soud poukázal na subsidiaritu odpovědnosti státu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, ze dne 2. 5. 2012 sp. zn. 28 Cdo 1512/2011 či ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. 30 Cdo 1329/2019). 9. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání jako nepřípustné. II. Argumentace stěžovatele 10. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy svým postupem zasáhly jeho práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 11. Porušení práva na ochranu majetku spočívá podle stěžovatele v nečinnosti a následném formálně správném, avšak materiálně vadném, odložení věci policejním orgánem, jímž byla zmařena jeho možnost domáhat se náhrady škody. Stěžovatel tvrdí, že nemohl uplatnit svůj nárok vůči pachateli či odpovědné osobě; na občanskoprávní řízení stěžovatel vynaložil značné náklady, disponuje však exekučním titulem na nemajetnou osobu. 12. Obecné soudy odmítly posoudit věcnou nezákonnost rozhodnutí policejního orgánu a ignorovaly materiální aspekt věci. Městský soud neprovedl dokazování v dostatečném rozsahu a Nejvyšší soud pouze konstatoval, že napadené rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 3516/20, podle kterého lze za nezákonné považovat i nezrušené rozhodnutí, které trpí materiální nezákonností; obdobně i nález ze dne 13. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 1174/23. 13. Závěrem navrhl Ústavnímu soudu napadená rozhodnutí zrušit, zakázat obecným soudům porušování jeho základních práv a přikázat jim meritorně se věcí zabývat. III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti 14. Ústavní soud se seznámil s obsahem všech shora uvedených rozhodnutí a písemností dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 15. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Nenahrazuje hodnocení obecných soudů, jejich skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním (nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93). Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konform