III.ÚS 1670/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1670/23 ze dne 28. 11. 2023 N 174/121 SbNU 202 Porušení práva na soudní ochranu Nejvyšším soudem; přípustnost dovolání a kontradiktornost řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Skanska, a. s., se sídlem Křižíkova 682/34a, Praha 8, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2023 č. j. 23 Cdo 852/2022-434, části rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2021 č. j. 4 Cmo 122/2020-400, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2020 č. j. 37 Cm 38/2016-323 v rozsahu částky 1 628 549,35 Kč s příslušenstvím, a proti takto potvrzené části výroku II uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ředitelství silnic a dálnic České republiky, příspěvkové organizace, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2023 č. j. 23 Cdo 852/2022-434 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2023 č. j. 23 Cdo 852/2022-434 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") o nároku stěžovatelky na zaplacení částky 69 340 540 Kč s příslušenstvím tak, že výrokem I uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 28 063 695,74 Kč s příslušenstvím, výrokem II žalobu stěžovatelky v rozsahu částky 41 276 844,27 Kč s příslušenstvím zamítl a výrokem III přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. 2. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil zamítavý výrok II rozsudku městského soudu v rozsahu částky 1 628 549,35 Kč s příslušenstvím. Ve zbývající části rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 3. Stěžovatelka napadla dovoláním rozsudek vrchního soudu v části, ve které jím byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku městského soudu. Nejvyšší soud její dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na stěžovatelkou předestřených otázkách ohledně řešení otázek týkajících se účinků uznání závazku částečným plněním, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Při právním posouzení sporného nároku nebyla posuzována otázka účinků uznání závazku, ale byla posuzována otázka nároku na zaplacení smluvní pokuty. 4. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá, aby byla v napadeném rozsahu zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka stručně rekapituluje skutkový a procesní stav věci a tvrdí, že odmítnutím dovolání Nejvyšším soudem došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), práva na rovné zacházení (čl. 3 odst. 1 Listiny) a práva na vlastnictví (čl. 11 Listiny). 6. Stěžovatelka tvrdí, že dovolání splňovalo zákonem stanovené podmínky přípustnosti, přesto bylo Nejvyšším soudem odmítnuto s odůvodněním, že na předestřené otázce, týkající se účinků uznání závazku částečným plněním, není rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu založeno. Stěžovatelka trvá na názoru, že nárok na zaplacení částky 1 628 549,35 Kč byl nárokem na zaplacení smluvní pokuty a připomíná, že městský i vrchní soud řešily tuto otázku prostřednictvím posouzení povahy nárokovaného doplatku faktury č. 761352036 ze dne 30. 11. 2013 (dále jen "faktura"). Zatímco stěžovatelka je přesvědčena, že se jednalo o nárok na doplatek ceny díla, v souvislosti s jehož pozdní úhradou jí vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, soudy jej právně posoudily za nárok na náhradu škody, v souvislosti s nímž stěžovatelce právo na zaplacení smluvní pokuty nevzniklo. 7. Vrchní soud se mj. zabýval i tím, zda vedlejší účastnice uznala (částečnou úhradou faktury) závazek na zaplacení zbylé části ceny díla, přičemž k této otázce uzavřel, že se neztotožňuje s městským soudem, že by k uznání závazku došlo. Stěžovatelka proto v dovolání předestřela Nejvyššímu soudu jedinou právní otázku, kterou odvolací soud dle jejího názoru posoudil v rozporu s judikaturou a rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a to otázku uznání závazku vedlejší účastnice k úhradě ceny díla částečným plněním. Pokud by danou otázku vrchní soud vyřešil v souladu s touto praxí, musel by v souladu s judikaturou a rozhodovací praxí Nejvyššího soudu dospět k závěru, že vedlejší účastnice závazek k doplatku ceny díla uznala, a to nejen co do výše, ale i co do důvodu. V návaznosti na to (uznání důvodu) by nemohl vrchní soud daný závazek k doplatku ceny díla považovat za závazek k náhradě škody, ale za závazek k úhradě doplatku ceny díla, se kterým bylo spojeno právo stěžovatelky na zaplacení smluvní pokuty. 8. Otázka uznání závazku tedy byla podle stěžovatelky odvolacím soudem posuzována a byla vyřešena v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Její správné řešení přitom bylo způsobilé zvrátit negativní pravomocné rozhodnutí o nároku stěžovatelky na zaplacení smluvní pokuty. 9. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy měly v souladu s relevantními ustanoveními zákona i ustálenou soudní praxí posoudit příslušný závazek vedlejší účastnice jako existující závazek k úhradě doplatku ceny díla, nikoli k náhradě škody. Nesprávné právní posouzení otázky uznání závazku tedy bylo bezprostřední a přímou příčinou stěžovatelčina neúspěchu ve věci nároku na zaplacení smluvní pokuty. Nejvyšší soud však tuto skutečnost ignoroval a dovolání stěžovatelky odmítl na základě nesprávného tvrzení převzatého z vyjádření vedlejší účastnice, podle něhož při právním posouzení tohoto nároku nebyla posuzována otázka účinků uznání závazku, ale otázka nároku na zaplacení smluvní pokuty. 10. Stěžovatelka se teprve z odůvodnění odmítavého usnesení Nejvyššího soudu dozvěděla, že se vedlejší účastnice k jejímu dovolání vyjádřila a že v daném vyjádření tvrdila, že napadený rozsudek vrchního soudu nespočívá na řešení otázky uznání závazku, ale na posouzení otázky nároku na zaplacení smluvní pokuty. Ačkoli se Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení opřel o tvrzení vedlejší účastnice obsažené ve vyjádření k dovolání, nebylo toto vyjádření stěžovatelce zasláno a stěžovatelka tak neměla možnost se s ním seznámit a na argumenty vedlejší účastnice, které považuje za nepodložené a nesprávné, reagovat. Stěžovatelka s odkazy na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu namítá porušení práva na spravedlivý proces a principu rovnosti zbraní. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 12. Přípustnost stížnosti směřující vůči rozsudku vrchního soudu a městského soudu bylo třeba posoudit samostatně (k tomu srov. níže bod 57) v závislosti na výsledku řízení ve věci napadeného usnesení Nejvyššího soudu [srov. k tomu např. nález sp. zn. III. ÚS 647/15 ze dne 27. 11. 2018, bod 37 (N 190/91 SbNU 359)]. IV. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatelky 13. Ústavní soud si vyžádal soudní spis, vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení a repliku stěžovatelky. IV. 1. Vyjádření městského soudu 14. Městský soud rekapituluje průběh řízení, uvádí, že rozsudek založil na závěru, že smlouva o dílo nebyla měřeným kontraktem a přisvědčil tvrzení stěžovatelky, že vedlejší účastnice závazek k úhradě doplatku ceny díla uznala ve smyslu § 407 odst. 3 obchodního zákoníku. V návaznosti na posouzení nároku na zaplacení ceny díla jako nároku na náhradu škody však stěžovatelce nepřiznal nárok na zaplacení smluvní pokuty, neboť konstatoval, že nárok na náhradu škody smlouva o dílo smluvní pokutou nesankcionovala. Stěžovatelka napadá předevš