III.ÚS 1688/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1688/16 ze dne 30. 6. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. Č., zastoupeného JUDr. Martinem Korbařem, advokátem, sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2016 sp. zn. 5 Tdo 242/2016, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2015 sp. zn. 61 To 285/2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. května 2015 sp. zn. 4 T 127/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a presumpce neviny podle jejího čl. 40 odst. 2. 2. Obvodní soud pro Prahu 10 shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil jej podle § 222 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků s podmíněným odkladem podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 4 roků. Stěžovateli podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), uložil povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti STAPECOM, s. r. o., náhradu škody ve výši 10 000 000 Kč, se zbytkem svého nároku tuto obchodní společnost podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. O odvolání stěžovatele Městský soud v Praze nadepsaným usnesením rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu zrušil rozsudek pouze ve výroku o náhradě škody. 4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jednal v přesvědčení, že závazek ve výši, ve které za něj ručil, věřiteli uhrazen byl, jakkoli se tak stalo plněním jinými subjekty. V rámci trestního řízení nedošlo ke spolehlivému zjištění výše dluhu, za nějž ručil. Upozorňuje, že právní zástupci jej utvrdili (což vyplývá z listinných důkazů) o tom, že splněním závazku jinými subjekty došlo k jejich zániku. 6. Soudy podle stěžovatele nepřípustně vycházely z pouhé domněnky, že je zkušeným obchodníkem s vysokoškolským vzděláním, manažerem, jenž fakticky ovládal řadu obchodních společností a byl si vědom svého směnečného rukojemství, resp. věděl, že jeho povinnost nezanikla, a to ani částečným splněním dluhu samotným dlužníkem Moravia Foundry a. s. 7. Soudy neprovedly dokazování písemnými vyjádřeními stěžovatelova právního zástupce Mgr. Marka Gocmana, podle nějž jeho povinnost k placení zanikla. Spis zahrnoval též podání dalšího zástupce JUDr. Kružíka, který jej rovněž zastupoval v rámci občanských soudních řízení. V případě pochybností soudy mohly tyto advokáty předvolat jako svědky. Namísto toho se odvolací soud omezil na zmínku o vyjádření Mgr. Marka Gocmana ze dne 22. 10. 2007, aniž by předmětný důkaz provedl. 8. Právní teorie i praxe podle stěžovatele vychází z toho, že trestní odpovědnosti by neměl podléhat, kdo jednal v omluvitelném právním omylu, přičemž podstatou by mělo být zkoumání, zda a nakolik se pachatel mohl takového právního omylu vyvarovat. 9. Podle stěžovatele z těchto opomenutých důkazů vyplývá, že jednal nikoli v úmyslu poškodit věřitele, nýbrž v přesvědčení, že závazek zanikl, resp. že v nakládání se svým majetkem není ničím omezen. Pokud se soudy v civilních řízeních s názory jeho právních zástupců neztotožnily, učinily tak až poté, co provedl úkony jemu vytýkané. Soudy se nevypořádaly se skutečnostmi obsaženými ve všech jeho podáních, neprovedly podstatné důkazy týkající se subjektivní stránky trestného činu a pouze presumovaly stěžovatelovy odborné právní znalosti. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva. 12. Přes odkazovaná ustanovení Ústavy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. 13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. 14. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace "podústavních" právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). 15. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními řízení a jeho výsledek postiženy nejsou. 16. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně provedl detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jenž založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i na akceptovatelném hodnocení provedených důkazů. 17. Patří se předeslat, že soudy podaly výklad rozhodných institutů směnečného pr