III.ÚS 1768/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1768/21 ze dne 26. 10. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Radka Kvasničky, zastoupeného Mgr. Jakubem Fendrychem, advokátem, sídlem Římská 2575/31a, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2021 č. j. 21 Cdo 706/2021-302, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 2020 č. j. 23 Co 186/2020-252 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. ledna 2020 č. j. 9 C 182/2018-186, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 2. 7. 2021 doplněnou podáním ze dne 8. 7. 2021 domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále bylo porušeno jeho právo na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. 2. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 16. 1. 2020 č. j. 9 C 182/2018-186 zamítl výrokem I. žalobu, jíž se stěžovatel (žalobce) domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané mu vedlejší účastnicí řízení (žalovanou) podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu nadbytečnosti, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a svědečném (výrok III.). Okresní soud vzal za prokázané, že výpověď z pracovního poměru byla co do formy řádně podána, byla podepsána osobou k tomu zaměstnavatelem zmocněnou (personálním ředitelem), byla stěžovateli řádně předána a obsahovala zákonný a dostatečně konkretizovaný důvod [§ 52 písm. c) zákoníku práce]. Dále se zabýval předpoklady pro výpověď z důvodu organizačních změn, přičemž dovodil, že rozhodnutí o organizačních změnách v souvislosti s restrukturalizací bylo vedlejší účastnicí řízení řádně přijato, týkalo se mj. i pracovní pozice stěžovatele a stěžovatel s ním byl seznámen. Okresní soud se konečně vyjádřil k dalším námitkám stěžovatele (např. zastírání skutečného důvodu ukončení pracovního poměru, nevěrohodnost výpovědí některých svědků, nesplnění oznamovací povinnosti o hromadném propouštění ve smyslu § 62 odst. 4 zákoníku práce), které neshledal důvodnými. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 10. 2020 č. j. 23 Co 186/2020-252 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se zcela ztotožnil se skutkovými a z nich vyvozenými právními závěry okresního soudu, k nimž pouze doplnil rozšířenou argumentaci k organizačním změnám a jejich dopadu na stěžovatele. Dále se vyjádřil ke stěžovatelovu tvrzení, že skutečným (organizačními důvody pouze zastřeným) důvodem výpovědi byla obava vedlejší účastnice řízení z důsledků, které pro ni mohl stěžovatelem dříve utrpěný pracovní úraz. 4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 4. 2021 č. j. 21 Cdo 706/2021-302 odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a v dovolacím řízení nebylo možno pro uvedený nedostatek pokračovat. Stěžovatel totiž nezpochybňoval právní posouzení věci krajským soudem, nýbrž především správnost skutkových zjištění soudů, dále nesouhlasil s tím, jak krajský soud hodnotil provedené důkazy a předkládal od zjištění soudů odlišné skutkové závěry, na nichž pak budoval své vlastní a od krajského soudu odlišné právní posouzení věci. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Všechna rozhodnutí obecných soudů považuje za nesprávná a porušující základní zásady vyplývající zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, např. zásada poctivosti jednání v právním styku, zákaz zneužití práva apod. Stěžovatel akceptuje skutečnost, že soudům náleží hodnotit provedené důkazy, avšak tato premisa je irelevantní, nesledují-li soudy konkrétní rámec soudního řízení, který stěžovatel vymezuje z jeho pohledu rozhodnými otázkami (např. zda byl skutečně nadbytečný, zda se snížil skutečně stav zaměstnanců, proč mu bylo uděleno více výpovědí atd.). Podle stěžovatele nepostupovaly obecné soudy v souladu s § 132 o. s. ř., nehodnotily důkazy ve vzájemné souvislosti, nepřihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, nepřipustily důkazy výpověďmi osob, které stěžovatel navrhoval, nevypořádaly se s námitkami a tvrzeními stěžovatele (zmiňuje např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1770/2001, podle něhož musí při organizační změně dojít k faktickému početnímu snížení zaměstnanců na dané pozici) apod. Nejvyššímu soudu vytýká, že obsah jeho dovolání hodnotil tendenčně, když nesprávně konstatoval, že stěžovatel obsah svého dovolání zaměřil na polemiku s hodnocením prováděných důkazů. Dále uvádí, že nebyl pro vedlejší účastnici řízení nadbytečným, a přesto obdržel výpověď z pracovního poměru. V této souvislosti zdůrazňuje, že nadbytečnost se musí projevit fakticky, a to snížením počtu stavu zaměstnanců. Rozsudku krajského soudu vytýká jeho překvapivost a nevypořádání se s objektivními skutečnostmi, které vyplývají z rozsudku okresního soudu. Dále stěžovatel rozebírá rozsudek krajského soudu a podrobně se vyjadřuje k jeho jednotlivým bodům, v nichž se podle jeho názoru odchýlil od ustálené praxe, argumentačně se nevypořádal s jeho námitkami, či postupoval jinak nesprávně. V této pasáži (bod IV. ústavní stížnosti), stejně jako v další části věnované přípustnosti ústavní stížnosti (bod V. ústavní stížnosti), pak stěžovatel téměř doslovně opakuje argumentaci, kterou uplatňoval již v dovolání. Doplnění ústavní stížnosti ze dne 8. 7. 2021 v tomto směru nepřineslo zásadní obsahové změny v argumentaci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu rovněž přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadenému rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže). IV. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti rozsudku krajského soudu (ostatně významná část ústavní stížnosti opakuje argumentaci, kterou stěžovatel uplatňoval již v dovolání, jímž brojil právě proti rozsudku krajského soudu). Pochybení Nejvyššího soudu pak spatřuje v tom, že obsah jeho dovolání hodnotil tendenčně, když nesprávně konstatoval, že stěžovatel obsah svého dovolání zaměřil na polemiku se zjištěným skutkovým stavem a s hodnocením prováděných důkazů, jinak řečeno, stěžovatel nesouhlasí s odmítnutím jeho dovolání. 9. Ústavní soud se nejprve zabýval usnesením Nejvyššího soudu. Ústavní soud z dovolání, s nímž se měl možnost seznámit z příslušného spisu, který si vyžádal od okresního soudu (sp. zn. 9 C 182/2018), ověřil, že stěžovatel skutečně brojil výhradně proti skutkovým zjištěním, resp. proti hodnocení důkazů (k tomu také podrobný rozbor a vypořádání jednotlivých stěžovatelových námitek obsažený v odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Byť stěžovatel tento názor zpochybňuje a v ústavní stížnosti se proti němu vymezuje tvrzením, že Nejvyšší soud hodnotil obsah jeho dovolání tendenčně nebo že jej nesprávně interpretoval, nelze mu dát zapravdu. 10. Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu považuje za logicky odůvodněné,