III.ÚS 1802/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1802/17 ze dne 29. 10. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele N. H. H., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2017 č. j. 30 Cdo 73/2017-91, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel navrhl zrušení výše označeného rozhodnutí, neboť jím měl být porušen čl. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 28 C 157/2015 se podává, že předmětem řízení, ve kterém vydal Nejvyšší soud ústavní stížností napadené rozhodnutí, byl tvrzený nárok stěžovatele na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 2 000 000 Kč, která mu měla být způsobena v souvislosti s trestním stíháním jeho otce, jenž byl dne 20. 2. 2012 vzat do vazby, ze které byl propuštěn dne 11. 10. 2013, a trestní řízení vůči němu bylo skončeno zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 41 T 12/2013. Újma měla spočívat v medializaci případu, která vedla k nahlížení na stěžovatele jako "na syna vraha"; nadto se stěžovatel téměř dva roky nemohl setkat se svým otcem, což se podepsalo na jeho psychickém stavu a došlo ke zhoršení jeho školního prospěchu. 3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 1. 2. 2016 č. j. 28 C 157/2015-67 stěžovatelovu žalobu, jíž se na vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím, v plném rozsahu zamítl, neboť stěžovatel nebyl v žádné fázi účastníkem trestního řízení vedeného vůči jeho otci, a proto mu nemohla vzniknout taková škoda, kterou by bylo možno odškodnit v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). 4. Městský soud rozsudkem ze dne 1. 9. 2016 č. j. 22 Co 220/2016-78 k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil, neboť se ztotožnil se závěrem obvodního soudu. Jako nesprávný současně shledal stěžovatelův názor, podle kterého nebylo-li možno ho odškodnit podle zákona č. 82/1998 Sb., pak měl soud použít obecná ustanovení občanského zákoníku týkající se ochrany osobnosti; podle mínění městského soudu totiž namítané jednání, z něhož měla stěžovateli vzniknout škoda, bylo výkonem státní moci a použití ustanovení občanského zákoníku je vyloučeno z důvodu existence legis specialis, tedy zákona č. 82/1998 Sb., jak dovodil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 4286/2013. 5. Následné stěžovatelovo dovolání - v části směřující proti meritornímu výroku rozsudku městského soudu - odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, neboť právní závěr městského soudu o nedostatku aktivní legitimace stěžovatele je podle Nejvyššího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a současně dovolací soud neshledal důvod se od ní odchylovat. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že došlo k porušení jeho základních práv, neboť "soudy již v minulosti rozhodovaly o obdobných nárocích a přiznaly odškodnění", nikoliv však soudy v jeho věci. Výklad práv, který obecné soudy v jeho věci zvolily, je podle stěžovatele "ve finále krutý a vede k bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění", když dochází k diferenciaci mezi osobami práva, jež jsou stejně postiženy, pouze na základě zodpovězení otázky, zda daná osoba byla, nebo nebyla účastníkem trestního řízení. 7. Klíčovou otázkou dané věci tak podle stěžovatele je, zda nezákonné trestní stíhání může zasáhnout práva rodinných příslušníků. V základních rysech shodný nárok přitom podle stěžovatele již řešil Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 3. 2010 sp. zn. I. ÚS 1200/09 (N 64/56 SbNU 729), tedy ve věci, ve které podle stěžovatele bylo částečně vyhověno žalobě na ochranu osobnosti podané rodinou R. K., přičemž důvodem neposkytnutí požadované relutární náhrady byla podle stěžovatele "právě osoba R. K., který je považován za mafiána". 8. Napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom stěžovatel vytýká, že bez potřebné opory staví svůj závěr na premise, že není-li věc upravena ve speciálním zákonu, pak se na ni nemůže použít ani obecný právní předpis. Takový závěr je podle stěžovatele rozporný s elementární logikou, a rovněž tak s výkladovým pravidlem per analogiam legis. Pakliže v dané věci obecné soudy dospěly k závěru, že není možno odškodnit osobu blízkou obviněnému, pak tím podle stěžovatele zcela popřely existenci takové osoby, tak jak je definována v § 125 trestního zákoníku, neboť podstatou její definice je právě skutečnost, že taková osoba utrpí stejnou újmu, jako sám obviněný; za této situace podle stěžovatele není možno dojít k závěru, že v rovině civilního práva taková osoba nebyla zasažena ve svých právech trestním stíháním osoby sobě blízké. Jestliže tedy podle zákona byla objektivně zasažena práva stěžovatelova otce, musela být rovněž zasažena i práva stěžovatele, neboť jakýkoliv jiný výklad by byl podle stěžovatele diskriminační. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozsudky městského soudu, kterými byla přiznána aktivní legitimace osob postižených domovní prohlídkou u jim blízké osoby. 9. Závěrem proto stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že obecné soudy v jeho věci zvolily formalistický výklad práva, přičemž klade otázku, zda je možné, že obžalovaný, který byl pravomocně zproštěn obžaloby zprošťujícím rozsudkem, má právo na odškodnění za nezákonné trestní stíhání v podobě zásahu do osobnostních práv, a současně osoba jemu blízká, která s takovým obžalovaným žije a sdílí jeho obavy, popřípadě je od něj odloučena při vykonávání nezákonné vazby, žádný takový nárok nemá. 10. Nadto stěžovatel namítá, že obvodní soud na základě svého rozvrhu práce věc posoudil jako žalobu na ochranu osobnosti a věc přiřadil specializovanému senátu 28 C, čímž podle stěžovatele došlo k porušení jeho základního práva na zákonného soudce. III. Vyjádření účastníka řízení 11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření zdůrazňuje, že stěžovatelem rozporované kritérium vyplývá přímo z § 7 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž připomíná, že podle čl. 36 odst. 4 Listiny je úprava podmínek vzniku práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím svěřena zákonu, a to nepochybně včetně úpravy negativních limitů takového práva. Na rozdíl od stěžovatele tak Nejvyšší soud nepovažuje za klíčovou otázku, zda nezákonné trestní stíhání může zasáhnout práva rodinného příslušníka (když navíc připomíná, že otázkou, zda stěžovateli skutečně nemajetková újma vznikla, se obecné soudy s ohledem na dané právní posouzení věci ani nezabývaly), nýbrž zda z právních předpisů vyplývá existence odpovědnostního vztahu mezi státem a někým, kdo nebyl účastníkem trestního řízení. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu přitom ani z ústavních předpisů existence takového odpovědnostního vztahu nevyplývá, a nevyplývá ani ze stěžovatelem odkazovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1200/09, resp. předchozích rozhodnutí obecných soudů, neboť v tomto nálezu byla řešena újma způsobená nečinností vrchního státního zastupitelství, tedy nesprávným úředním postupem, nikoliv nezákonným rozhodnutím. V případě nesprávného úředního postupu přitom zákon podmínku účastenství nestanoví, neboť podle § 13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. 12. Nadto Nejvyšší soud akcentuje, že nepovažuje svůj výklad § 7 zákona č. 82/1998 Sb. za rozporný s "bazální logikou", jak se domnívá stěžovatel, a neshledává ani důvod pro použití analogie zákona, je-li možné toto ustanovení a jeho výslovnou úpravu vyložit za použití argumentu per eliminationem (důkazu vyloučením), a to s ohledem na taxativní formulaci hypotézy, která vznik odpovědnostního vztahu z nezákonného rozhodnutí uplatňuje z ničím neomezeného okruhu přímo či nepřímo dotčených subjektů pouze u účastníků řízení (srov. Gerloch, A. Teorie práva. 7. vyd. Plzeň; Aleš Čeněk, 2017, str. 145). Z toho současně podle Nejvyššího soudu vyplývá, že je-li věc speciálním zákonem (č. 82/1998 Sb.) výslovně up