III.ÚS 1831/16

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2016 č. j. 17 T 40/2015-1502 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným zločinem podvodu dle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. 9 To 51/2016 (dále jen "usnesení"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku. Kromě návrhu na zrušení těchto rozhodnutí přitom požádal i o odklad jejich vykonatelnosti.

Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.

Ústavní stížnost není přípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práv. Jak vyplývá z § 265a trestního řádu, a jak byl stěžovatel i řádně poučen v usnesení, které ústavní stížností napadá, proti rozporovanému rozhodnutí soudu druhého stupně lze podat mimořádný opravný prostředek, totiž dovolání. Tento závěr přitom platí i tehdy, pokud by měl stěžovatel za to, že není naplněn žádný ze zákonných dovolacích důvodů - viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. března 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 publikované pod č. 40/2014 Sb.

Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.