Ústavní soud III.ÚS 1838/25

Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

V posuzované věci je vedena soudním exekutorem JUDr. Petrem Kociánem, Exekutorský úřad Brno-venkov pod sp. zn. 137 EX 915/21, na základě pověření Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 1. 2. 2021 č. j. 78 EXE 61/2021-25, exekuce mj. za účelem splnění povinnosti stěžovatelky odstranit stavbu pro rodinnou rekreaci v katastrálním území J. Stěžovatelka dne 14. 10. 2024 požádala o odklad provedení exekuce na dobu 6 měsíců s odůvodněním, že veřejným projednáním prošel návrh nového územního plánu, který umožňuje v příslušné lokalitě výstavbu rekreačních objektů s jedním nadzemním podlažím a podkrovím o velikosti do 40 m2. Podle stěžovatelky nově nebude stavba zasahovat do nestavební plochy rezervy pro dopravu (což bylo důvodem pro zamítnutí žádosti o dodatečné stavební povolení) a po nabytí účinnosti nového územního plánu požádá o dodatečné povolení stavby s tím, že část stavby přesahující limity (nového) územního plánu odstraní. Soudní exekutor návrhu stěžovatelky na odklad provedení exekuce nevyhověl a předložil věc k rozhodnutí soudu.

Městský soud napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na odklad provedení exekuce odstraněním stavby na dobu 6 měsíců, jelikož neshledal naplnění podmínek podle § 266 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Poukázal na to, že exekuce je vedena na základě pravomocných rozhodnutí a exekuční tituly (vydané v roce 2017) zrušeny nebyly. Stěžovatelkou tvrzené důvody pro povolení odkladu, tedy že by mělo být její (následné) žádosti na vydání dodatečného stavebního povolení vyhověno, soud neshledal důvodnými a označil je za spekulace; podle soudu nenaplňují potřebnou míru pravděpodobnosti směřující k následnému, byť částečnému, zastavení exekučního řízení.

Krajský soud v Brně (dále je "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil napadené usnesení městského soudu. Obdobně jako městský soud zdůraznil, že k naplnění předpokladů pro odklad exekuce ve smyslu § 266 odst. 2 o. s. ř. nepostačuje pouhé tvrzení či přesvědčení stěžovatelky, že exekuce bude (částečně) zastavena, ale musí být dána velká míra pravděpodobnosti, že k tomu skutečně dojde. Skutečnosti tvrzené stěžovatelkou však neposkytují pro takový závěr dostatečný podklad. Poukázal přitom i na vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 3. 1. 2025, podle něhož nemá názor stěžovatelky, že je pouze otázkou několika měsíců, kdy bude moci být vydáno dodatečné stavební povolení, oporu v nově vydaném Územním plánu města Brna.

Stěžovatelka namítá, že obecné soudy dostatečně nezohlednily projednávaný územní plán vydaný dne 10. 12. 2024, který nabyl účinnosti dne 31. 1. 2025, resp. se nezabývaly změnou územního plánu a jeho vlivem na další průběh řízení. Podstatné je podle ní to, že odpadl hlavní důvod, pro který již dříve nebylo vydáno dodatečné stavební povolení a v současnosti proto "připravuje podklady pro stavební úřad, aby mohla podat novou žádost o dodatečné stavební povolení". Nepředpokládá přitom, že by stavební úřad její žádosti nevyhověl, "pokud se stavba stane souladnou s územním plánem". Stěžovatelka je naopak v důsledku rozhodnutí soudů v "silné právní nejistotě", protože není jisté, zda "stihne vše potřebné se stavebním úřadem vyřídit a po stavební stránce zrealizovat předtím, než bude přistoupeno k provedení exekuce odstraněním celé stavby".

Podle stěžovatelky představují rozhodnutí obecných soudů o neodložení výkonu exekuce o odstranění stavby nepřípustný zásah do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny za situace, kdy odstraněním stavby bude nevratně zasaženo do jejích majetkových práv. Oproti tomu do zájmů vedlejšího účastníka nebude odkladem výkonu exekuce "nijak nadměrně zasaženo" a současně mu nevznikne žádná škoda. Ochrana vlastnického práva stěžovatelky prostřednictvím odkladu výkonu exekuce převyšuje nad zájmen vedlejšího účastníka na jejím výkonu.

Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti, a proto dále přistoupil k posouzení její opodstatněnosti.

Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení a zjišťování skutkových okolností případu, vedení řízení a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

V nyní posuzované věci směřují námitky stěžovatelky proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na odklad exekuce ve smyslu § 266 odst. 2 o. s. ř. Usnesení, jímž se provedení výkonu rozhodnutí odkládá, má povahu dočasného opatření, zpravidla časově omezeného (návrh na odklad exekuce lze však podat i opakovaně). Jde o zatímní úpravu v rámci probíhajícího exekučního řízení, a pakliže se eventualita zastavení exekuce nenaplní, v jejím provádění se pokračuje. Již tato dočasnost omezuje možnost porušení ústavně zaručených základních práv a svobod pouze na případy mimořádných excesů nebo extrémních vybočení z řádných procesních postupů. Přesto je nutné zohlednit, že řízení o odkladu výkonu rozhodnutí (exekuce) má za cíl včasně předcházet zvlášť nepříznivým následkům pro povinného (stěžovatelku); jde o relativně samostatnou procesní fázi vykonávacího řízení, jejíž nesprávné řešení by potenciálně mohlo mít pro stěžovatelku závažné důsledky (usnesení ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 551/12 či usnesení ze dne 17. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 3510/13).

Při přezkumu rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce je zapotřebí vycházet ze způsobu, jakým Ústavní soud posuzuje ústavní stížnosti proti rozhodnutím o předběžných opatřeních, neboť ta ze své povahy sdílejí se zde napadenými rozhodnutími některé podstatné rysy (obdobně usnesení ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. I. ÚS 3196/23). V nálezu ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 3150/21 Ústavní soud shledal, že rozhodnutí o nařízení předběžných opatření sice mohou potenciálně zasáhnout do ústavně zaručených práv jednotlivce, podléhají však omezenému ústavněprávnímu přezkumu - toliko tzv. omezenému testu ústavnosti. Je tomu tak proto, že se jedná o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a kterými není předurčen finální výsledek sporu. V omezeném testu ústavnosti Ústavní soud posuzuje, zda rozhodnutí o předběžném opatření mělo zákonný základ, bylo vydáno příslušným orgánem, není projevem svévole a zda flagrantním způsobem neporušilo zásady spravedlivého procesu.

V posuzovaných závěrech obecných soudů o tom, že nebyla splněna podmínka pro odklad výkonu rozhodnutí (srov. zejména body 8 a 9 napadeného usnesení krajského soudu a bod 7 napadeného usnesení městského soudu) nelze shledat prvky svévole, libovůle, přepjatý formalismus ani jiné pochybení, které by bylo svojí povahou a intenzitou schopno porušit základní práva stěžovatelky (pozn.: porušení práva na soudní ochranu navíc, striktně vzato, přímo v petitu ústavní stížnosti nenamítá). Obecné soudy dostatečně odůvodnily, proč naplnění podmínek pro odklad exekuce neshledaly (ve smyslu dostatečné míry pravděpodobnosti směřující k závěru o naplnění podmínek pro zastavení výkonu rozhodnutí). Zohlednily přitom též argumentaci stěžovatelky o očekávané změně příslušného územního plánu.

Pro úplnost dlužno dodat, že povinnost stěžovatelky odstranit nepovolenou stavbu se datuje již od roku 2017, resp. od roku 2021 je v této souvislosti vedena exekuce. Návrh na odklad exekuce, který lze podat i opakovaně, podala stěžovatelka až v roce 2024 za situace, kdy byla projednávána předpokládaná změna územního plánu, v důsledku níž by - teoreticky - mohla být určitá část (!) stavby objektu dodatečně povolena. K přijetí a nabytí účinnosti této změny územního plánu sice došlo v průběhu nyní posuzovaného řízení před obecnými soudy (v rámci odvolacího řízení), avšak ve vztahu k návrhu stěžovatelky tato skutečnost nebyla relevantní. Stěžovatelka navíc žádost o dodatečné stavební povolení v průběhu řízení o odklad exekuce (resp. v jeho závěru poté, co již nabyl účinnosti nový územní plán) nepodala, a to za situace, kdy již samotnou délkou řízení o jejím návrhu na odkad exekuce fakticky odkladu provedení exekuce o požadovaných 6 měsíců, resp. více, dosáhla.

Ústavní soud proto shrnuje, že závěry obecných soudů jsou dostatečně odůvodněny a z ústavněprávního pohledu obstojí. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Lze tedy uzavřít, že v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být z pohledu výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a vést ke zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.

Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.