III.ÚS 1845/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1845/16 ze dne 12. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Karlem Palečkem, advokátem, sídlem Zbrojnická 229/1, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2016 č. j. 4 As 281/2015-32, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. listopadu 2015 č. j. 59 A 11/2015-28, proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 12. ledna 2015 č. j. KULK 3711/2015 OŠM 1526/2014 a proti rozhodnutí Mateřské školy J., příspěvková organizace ze dne 19. května 2014 č. j. 26 Za 33/2014-2, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Krajského soudu v Ústí nad Labem, 3) Krajského úřadu Libereckého kraje a 4) ředitele Mateřské školy J., příspěvková organizace, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 14 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozhodnutím ředitelky Mateřské školy J., příspěvková organizace (dále jen "mateřská škola") ze dne 19. 5. 2014 č. j. 26 Za 33/2014-2 byl nezletilý syn stěžovatele přijat od 1. 9. 2014 k předškolnímu vzdělávání v mateřské škole. 3. Proti rozhodnutí ředitelky mateřské školy podal stěžovatel odvolání. Krajský úřad Libereckého kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 12. 1. 2015 č. j. KULK 3711/2015 OŠM 1526/2014 odvolání stěžovatele zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Krajský úřad nepřisvědčil odvolacím námitkám stěžovatele, když poukázal na § 876 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), a konstatoval, že ředitelka mateřské školy při přijetí syna stěžovatele jednala v dobré víře, neboť jí nebyly známy žádné skutečnosti o tom, že mezi rodiči panuje neshoda v otázkách týkajících se poskytování vzdělávání. Zrušení rozhodnutí mateřské školy by mělo za následek ukončení vzdělávání nezletilého, což je v přímém rozporu s jeho zájmy. Své rozhodnutí krajský úřad opřel rovněž o usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 11. 2014 č. j. 29 Co 519/2014-382, jímž krajský soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 8. 2014 č. j. 30 P 248/2013-333. Těmito rozhodnutími civilních soudů byl zamítnut návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, kterým by byla matce nezletilých dětí uložena povinnost zajistit školní docházku pro školní rok 2014/2015, počínaje dnem 1. 9. 2014, pro nezletilou dceru do školního zařízení a pro nezletilé syny do předškolního zařízení u společnosti DOCTRINA - základní škola a mateřská škola, s. r. o. Krajský úřad dále konstatoval, že účastníkem řízení je dítě, zatímco rodič je v postavení zákonného zástupce. Námitku stěžovatele, že byl zkrácen na svých právech účastníka řízení, proto krajský soud označil za irelevantní. Krajský úřad uzavřel, že řízení o přijetí do mateřské školy proběhlo v souladu s § 34 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a vyhláškou č. 14/2005 Sb., o předškolním vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů. 4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského úřadu žalobu, kterou krajský soud rozsudkem ze dne 27. 11. 2015 č. j. 59 A 11/2015-28 zamítl. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podle § 21 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 21 odst. 2 školského zákona náleží právo na vzdělávání a školské služby podle tohoto zákona žákům a studentům, nikoli jejich rodičům. Ve správním řízení, jehož předmětem je rozhodování o přijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání, je tak účastníkem řízení pouze dítě jako žadatel, které v zastoupení svých zákonných zástupců podává přihlášku k zápisu do mateřské školy. Jde sice o úkon činěný rodiči dítěte, ale jménem a v zájmu dítěte. Rodiče dítěte nejsou v tomto řízení samostatnými účastníky řízení, kteří by disponovali právy a zájmy odlišnými a oddělitelnými od práv a zájmů svého dítěte, které zastupují. V daném řízení tak nelze hovořit o tom, že rozhodnutím ředitele mateřské školy mohou být dotčena práva jednoho z rodičů jako samostatného účastníka řízení ve smyslu § 27 odst. 1 nebo odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). Přestože krajský úřad přistoupil k věcnému projednání stěžovatelem podaného odvolání, nemohla tím být dotčena veřejná subjektivní práva stěžovatele podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), neboť stěžovatel v řízení před správními orgány obou stupňů nebyl jejich nositelem. Stěžovatel tak nemá v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu žalobní legitimaci. Nic na tom nemění skutečnost, že krajský úřad se stěžovatelem jako s účastníkem správního řízení jednal. 5. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2016 č. j. 4 As 281/2015-32 kasační stížnost stěžovatele zamítl, neboť dospěl k závěru, že přes určité nepřesnosti krajský soud žalobu správně zamítl. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že o volbě vzdělání, resp. volbě školského zařízení rozhodla podáním příslušné žádosti o přijetí pouze matka, aniž by byl stěžovatel jakkoliv zbaven či omezen na svých rodičovských právech. To vše za situace, kdy tomuto výslovně odporuje § 877 odst. 1 občanského zákoníku, Listina a výše citované mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána. Veřejná moc tomuto zkrácení práv pouze přihlížela a přehlížela je. 7. Stěžovatel uvádí, že za jeho syna projevila vůli pouze jeho matka. Ta sice nebyla úplná tak, jak předpokládají příslušné právní předpisy, přesto došlo k podání přihlášky do nového školského zařízení a k jejímu následnému přijetí. Tím byl stěžovatel zbaven práva připojit se či nepřipojit k projevu vůle svého syna, resp. projevu vůle, která vůli jeho syna nahrazovala. Nemohl posléze za stejnou osobu ji projevit jinak, např. tím, že by podal jménem svého dítěte odvolání vůči rozhodnutí, které bylo založeno na přihlášce stejného dítěte. To mohl učinit pouze sám svým jménem, protože jedna osoba může projevit vůli pouze jedenkrát v jedné věci a nikoli navíc ještě opačným způsobem. Zůstala mu jen možnost, aby uplatnil svá práva sám, tedy jako účastník správního řízení podle § 27 odst. 1, resp. odst. 2 správního řádu. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na stanovisko Veřejné ochránkyně práv ze dne 5. 5. 2014 sp. zn. 6584/2012A/OP/EN. Stěžovatel je ve shodě s Veřejnou ochránkyní práv přesvědčen, že mu svědčí právo účastníka, a to nejméně v rozsahu stanoveném v § 27 odst. 2 správního řádu, podle kterého účastníky jsou též další dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny na svých právech nebo povinnostech. Správní orgány a následně zejména oba soudy, které ve věci rozhodovaly, měly tato jeho práva respektovat, tj. přezkoumat jeho odvolání, žalobu nebo kasační stížnost meritorně, nikoliv ji pouze zamítnout z formalistických důvodů, které navíc nemají oporu v relevantních právních předpisech a mezinárodních smlouvách, kterými je Česká republika vázána, které chrání práva a vyžadují povinnosti rodičů. 8. Stěžovatel uvádí, že bylo zcela pominuto, že § 877 odst. 1 občanského zákoníku formuluje právo obou rodičů schválit další vzdělání nezletilého dítěte. Podle stěžovatele bylo tedy na mateřské škole, aby si vůli druhého z rodičů opatřila. Nemůže se nyní bránit, že nevěděla o potenciální neshodě mezi oběma rodiči, když tuto informaci vědět měla a mohla, kdyby vykonávala své povinnosti řádně. Mateřská škola měla přerušit řízení tak, aby se jí dostalo během této lhůty buď souhlasné vůle druhého z rodičů, anebo aby tato byla nahrazena pravomocným rozhodnutím soudu ve věci samé. Jemu ani krajskému úřadu nemohlo postačovat pouze zamítavé předběžné opatření tak, jak se stalo v tomto případě. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud i Nejvyšší správní soud se odmítly zabývat věcnou stránkou případu a pouze formalisticky uvedly, že stěžovatel nemá aktivní legitimaci ve věci. Přehlédly