Ústavní soud III.ÚS 1846/24 – Ručení

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť je názoru, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat meritem ústavní stížnosti, zkoumá, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Mimo jiné rovněž posuzuje, zda je daný stěžovatel oprávněn (aktivně legitimován) podat ústavní stížnost.

Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Ve stanovisku ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99, Ústavní soud uvedl, že definičním znakem pojmu ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jakož i § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti je tedy pouze fyzická a právnická osoba, jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod. Pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření smyslu základních práv a svobod.

Ústavní soud obecně akcentuje rozlišování veřejnoprávní a soukromoprávní sféry působnosti státu pro účel posouzení přípustného dovolávání se soudní ochrany u Ústavního soudu podáním ústavní stížnosti. Při konkrétním rozhodování je třeba rozpoznat, zda jde ve věci materiálně i procesně o základní práva účastníků (viz nález ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, bod 18.).

K rozlišení, zda se stěžovatelka v posuzované věci pohybovala v rámci soukromoprávní nebo veřejnoprávní působnosti státu, lze uvést, že stěžovatelka je správcem daně příslušným k vymáhání nezaplaceného peněžitého plnění po dlužníkovi - společnosti KVÍZCIGA s.r.o. Jde o daňovou pohledávku - pokutu, náklady správního a daňového exekučního řízení, které byly společnosti uloženy dle zákona o hazardních hrách, dle zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a dle daňového řádu, tedy o pohledávku regulovanou veřejným právem.

Jelikož byla pohledávka nevymahatelná, stěžovatelka ji žalobou v řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, vymáhala po vedlejším účastníkovi jako jediném jednateli. Uvedla, že porušil povinnosti při výkonu funkce, v důsledku toho vznikla společnosti škoda v podobě uložené pokuty a nákladů správního a exekučního řízení, a jako člen voleného orgánu tedy za dluh společnosti ručí (§ 159 odst. 3 občanského zákoníku). Řízení před obecnými soudy Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zastavil, neboť věc nenáleží do pravomoci soudů. Nejvyšší soud současně rozhodl o postoupení věci stěžovatelce jako orgánu, který má podle § 171 daňového řádu pravomoc věc projednat a rozhodnout.

Při vědomí uvedených skutečností považuje soudce zpravodaj za určující, že stěžovatelkou uplatněný nárok má charakter daňové pohledávky, jde tedy o záležitost upravenou veřejným právem. Jak již Ústavní soud v minulosti uvedl, stanovuje-li stát (prostřednictvím svých orgánů) daň nebo činí-li úkony za účelem jejího výběru, včetně vymáhání, nevystupuje v postavení, v němž by mu přináležela základní práva. Ústavní stížnost tedy byla podána zjevně neoprávněnou osobou.

Soudce zpravodaj pro úplnost dodává, že s tímto závěrem koresponduje i stěžovatelkou doložené rozhodnutí zvláštního senátu Nejvyššího správního soudu, zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Ten svým usnesením ze dne 16. 12. 2024, sp. zn. Konf 3/2024-15, rozhodl v kompetenčním sporu mezi stěžovatelkou a Nejvyšším soudem, že příslušným vydat rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 17/2020, tzn. v řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, je správní orgán.

Soudce zpravodaj z výše vyložených důvodů shledal, že ústavní stížnost byla podána někým zjevně neoprávněným, a proto ji odmítl dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.