III.ÚS 1862/24 – Ústavní soud

III.ÚS 1862/24 ze dne 22. 10. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Ševčíka, zastoupeného Mgr. Janem Švárou, advokátem, sídlem Duškova 164/45, Praha 5, proti výroku III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, č. j. 18 Co 65/2024-233, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Barbory Ševčíkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku III. rozsudku městského soudu, který podle něj porušil jeho ústavně zaručené právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu plyne, že vedlejší účastnice (v řízení před obecnými soudy vystupovala v pozici žalobkyně), která je zletilou dcerou stěžovatele, vůči němu podala žalobu, kterou se domáhala úhrady výživného v částce 5 000 Kč měsíčně za období od 1. 8. 2021 do 21. 8. 2023. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") uložil stěžovateli povinnost platit vedlejší účastnici za uvedené období výživné v částce 4 000 Kč měsíčně (výrok I) a v části, ve které se domáhala hrazení výživného v částce 1 000 Kč měsíčně, žalobu zamítl (výrok II). Soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit dlužné výživné v částce 86 210 za uvedené období ve splátkách 5 000 Kč měsíčně (výrok III) a uložil mu povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 71 677,80 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce vedlejší účastnice (výrok IV). Při úvaze o povinnosti platit náklady řízení soud vyšel z převážné úspěšnosti (60 %) vedlejší účastnice (podle § 142 odst. 2 o. s. ř.). 3. Vedlejší účastnice po ukončení čtyřletého středoškolského studia zakončeného maturitou v následujících dvou letech zahájila a ukončila studium na dvou vysokých školách ekonomického směru a teprve poté absolvovala soustavné tříleté studium na vyšší odborné škole zakončené absolutoriem. Výživné požadovala za období části svého studia na vyšší odborné škole (cca 2 roky), kdy se dle soudu soustavně a cílevědomě připravovala na budoucí profesi. Ačkoli bude pokračovat v bakalářském studiu, výslovně při jednání soudu sdělila, že výživné požaduje pouze do ukončení studia na vyšší odborné škole, tj. do 21. 8. 2023. 4. K odvolání stěžovatele městský soud rozsudek obvodního soudu ve výroku I o věci samé potvrdil v části, v níž soud rozhodl o určení výživného za období od 9. 11. 2022 do 21. 8. 2023. Ve zbývající části, tedy co do požadavku na určení výživného částkou 4 000 Kč měsíčně pro období od 1. 8. 2021 do 8. 11. 2022, výrok změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I). Výrok III obvodního soudu o nedoplatku na výživném rozsudek změnil tak, že nedoplatek na výživném za období od 9. 11. 2022 do 21. 8. 2023 činí 25 500 Kč (výrok II). Městský soud rozhodl, že "nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů" (napadený výrok III). 5. Ke změně výroku rozsudku obvodního soudu městský soud vedlo přesvědčení, že není důvod přiznání výživného za období před podáním žaloby (§ 922 o. z.). Tato změna vedla i k úpravě výše nedoplatku na výživném za rozhodné období. 6. O nákladech řízení městský soud rozhodoval podle § 224 o. s. ř. před soudy obou stupňů. Podle § 150 o. s. ř. však soud přihlédl k okolnostem, které vedly ke vzniku sporu, a převážně úspěšnému stěžovateli (měl právo na 38 % nákladů) právo na náhradu nákladů nepřiznal. Připomněl, že řízení je vedeno mezi dcerou a otcem, jejichž dříve v zásadě standardní vztahy se vyhrotily v souvislosti s rozchodem stěžovatele s matkou vedlejší účastnice a jejich dosud neskončeným sporem o vypořádání společného jmění manželů. Za tohoto stavu soud považuje za významnější než převážný úspěch ve věci okolnost, že ke vzniku sporu přispěli oba účastníci, kteří se nebyli schopni mimo rámec manželských neshod dohodnout na řešení finanční podpory vedlejší účastnice při studiu. Soudu se proto jevilo spravedlivé, aby si každý nesl své náklady řízení sám. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti proti výroku III rozsudku městského soudu namítá, že městský soud aplikoval § 150 o. s. ř., aniž by svůj záměr účastníkům řízení předem avizoval, a nedal jim tak možnost se k uplatnění moderačního postupu předem vyjádřit. 8. Dále namítá, že městský soud ponechal nedotčen výrok IV rozsudku obvodního soudu, který uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku ve výši 71 667,80 Kč. Pokud bylo záměrem městského soudu nepřiznat ani jednomu z účastníků náklady řízení před soudy obou stupňů, měl nákladový výrok IV buď zrušit, nebo jej změnit tak, že ani jeden z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů nalézacího řízení právě s ohledem na § 150 o. s. ř. Navíc neměl rozhodnout o tom, že toliko stěžovateli se nepřiznává právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů, nýbrž tak, že ani jeden z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení, popř. řízení před soudy obou stupňů. Přestože měl stěžovatel ve věci úspěch, za stávající situace musí nést náhradu nákladů řízení sám. Navíc mu údajně hrozí újma spočívající v tom, že procesně převážně neúspěšná vedlejší účastnice může vymáhat uvedenou finanční částku po stěžovateli s tím, že paradoxně nic nebrání tomu, aby byl výrok IV rozsudku obvodního soudu samostatně považován za vykonatelný exekuční titul. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud nejprve zdůrazňuje, že k přezkumu rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení se dlouhodobě staví zdrženlivě. Spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující zásah Ústavního soudu [srov. již nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), či ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000]. Kasační zásah Ústavního soudu je namístě typicky tehdy, pokud obecný soud extrémním způsobem vykročí z pravidel pro vedení daného řízení, například vykazuje-li jeho rozhodování o nákladech řízení prvky svévole (srov. např. nálezy ze dne 17. 1. 2024 sp. zn. I. ÚS 2086/23, bod 25, a ze dne 7. 2. 2024 sp. zn. II. ÚS 244/23, bod 16). 11. Základní pravidlo pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je zásada (poměrného) úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 odst. 2 o. s. ř., a to za předpokladu, že nejsou v daném případě naplněny důvody zvláštního zřetele. Podle § 143 o. s. ř. však má žalovaný, který neměl úspěch ve věci, právo na náhradu nákladů řízení proti žalobci, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení. Tato norma je výjimkou z výchozího pravidla pro sporná řízení, tedy rozhodování o nákladech podle zásady úspěchu ve věci upravené v § 142 o. s. ř. Další takovou výjimkou je např. rozhodování o nákladech řízení podle § 150 o. s. ř. Toto ustanovení opravňuje soud výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat (srov. stanovisko pléna ze dne 13. 9. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 bod 7). 12. Změna v poměru úspěšnosti v řízení nastala u odvolacího soudu v tom, že odvolací soud dal za pravdu argumentu stěžovatele, že vedlejší účastnice požaduje výživné za delší období, než za které jí podle posouzení odvolacího soudu svědčí nárok. Pro stěžovatele tak výrok I odvolacího soudu nemohl být nijak překvapivý. Vzhledem k okolnostem vzniku sporu mezi otcem a zletilou dcerou, jejichž vztahy se vyhrotily až v souvislosti s rozchodem stěžovatele s matkou vedlejší účastnice, soud považoval za spravedlivé, aby si každý z účastníků nesl vlastní náklady řízení. Tento stav soud považoval za důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. a stěžovateli nepřiznal právo na 38 % nákladů, které by při použití hlediska poměru úspěchu měla hradit jeho zletilá dcera. 13. Zásady vztahující se k čl. 36 odst. 1 Listiny vyžadují, aby výrok o náhradě nákladů řízení byl v souladu s průběhem řízení (a tedy i s úkony účastníků), přičemž úvaha v odůvodnění soudu při tomto rozhodování musí být věrohodná, logická, s přihlédnutím ke všem okolnostem věci včetně morálních důvodů (obdobně nález ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 922/09). 14. V nyní posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí týkající se nákladů řízení je logicky odůvodněno s ohledem na konkrétní situaci a nevykazuje prvky svévole a překvapení. Zachování vzájemný