III.ÚS 1889/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1889/20 ze dne 10. 11. 2020 N 210/103 SbNU 174 Přestupek vykonávání práce řidiče taxislužby bez oprávnění   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupeného advokátem Mgr. Petrem Kociánem, sídlem Revoluční 14, Nový Jičín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 4. 2020 č. j. 5 As 255/2019-32, za účasti Nevyššího správního soudu jako účastníka řízení a Magistrátu hlavního města Prahy jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a předchozí průběh řízení 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 8 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel je toho názoru, že Nejvyšší správní soud postupoval v rozporu též s čl. 4 a 90 Ústavy. 2. Za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal soudní spis vedený Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") a správní spis vedený Úřadem městské části Praha 1. Z obsahu těchto spisů a z podané ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil zejména následující skutečnosti. 3. Správním rozhodnutím Úřadu městské části Praha 1 (dále jen "správní orgán prvního stupně") ze dne 5. 4. 2016 č. j. UMCP1 054945/2016 (dále též jen "správní rozhodnutí") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 34e odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném do 3. 10. 2017, (dále jen "zákon o silniční dopravě"), kterého se měl dopustit tím, že v rozporu s § 21c odst. 1 zákona o silniční dopravě vykonával dne 24. 10. 2015 v době kolem 12.02 hod. na Smetanově nábřeží v Praze 1 práci řidiče taxislužby bez příslušného živnostenského oprávnění. Podkladem pro zahájení řízení o přestupku byl úřední záznam Městské policie hl. m. Prahy ze dne 24. 10. 2015 (dále též jen "úřední záznam"), jehož obsahem bylo, že strážníci kontrolovali stěžovatele z důvodu stání jím řízeného vozidla na místě zákazu zastavení. Stěžovatel měl strážníkům sdělit, že pouze čeká na svého zákazníka. Do vozidla posléze nastoupila D. S. M., občanka USA. Z úředního záznamu Městské policie hl. m. Prahy a správního rozhodnutí vyplývá, že ta strážníkům sdělila, že si vozidlo objednala prostřednictvím aplikace Uber. Strážníci si poté pořídili fotografie obrazovky jejího mobilního telefonu s touto aplikací a vzápětí i fotografie displeje mobilního telefonu stěžovatele. Podle úředního záznamu stěžovatel strážníkům sdělil, že si prostřednictvím aplikace Uber přivydělává k důchodu jako řidič a nevěděl o tom, že jde o taxislužbu. Ze správního rozhodnutí vyplývá, že při dokazování vycházel správní orgán zejména z úředního záznamu, oznámení o přestupku, pořízené fotodokumentace a svědeckých výpovědí zasahujících strážníků. Správní orgán prvního stupně udělil stěžovateli za výše uvedený přestupek pokutu ve výši 15 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu přepravy osob vozidly podle § 2 odst. 9 a odst. 10 písm. a) zákona o silniční dopravě, a to na dobu šesti měsíců. 4. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které Magistrát hlavního města Prahy (dále též "odvolací správní orgán") rozhodnutím ze dne 5. 5. 2016 č. j. MHMP 803130/2016 zamítl. V odvolání stěžovatel namítal zejména to, že byl nepřípustně "odsouzen za pokus spáchání přestupku, a nikoliv za dokonaný skutek", a dále, že se o práci řidiče taxislužby pouze pokusil, ale nevykonal ji. Podle odvolacího správního orgánu však nešlo o pokus přestupku, ale o dokonaný přestupek, jelikož přeprava vozidlem taxislužby byla zahájena již přijetím objednávky stěžovatelem prostřednictvím mobilní aplikace služby Uber. 5. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu stěžovatel napadl správní žalobou podanou u městského soudu, který ji rozsudkem ze dne 27. 6. 2019 č. j. 2 A 40/2016-44 zamítl. Žalobní bod stěžovatele mířil na nesprávné právní posouzení předmětného skutku, který podle něj nešlo posoudit jako dokonaný přestupek. Stěžovatel zdůraznil, že k přepravě žádné osoby nedošlo a že "přistavení vozidla kamkoliv je jen přípravným jednáním pro poskytnutí servisu taxislužby, a nikoliv samotným výkonem taxislužby". Městský soud odkázal na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, podle níž přeprava poskytovaná na podkladě platformy Uber představuje službu v oblasti dopravy, resp. výkon taxislužby. Stěžovatel podle názoru městského soudu nesprávně vykládá pojmy "výkon práce řidiče taxislužby" a "poskytnutí přepravy". Městský soud s odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 1996 č. j. 7 A 43/94 uvedl, že pod pojmem "vykonávat přepravu" (nedokonavý slovesný vid) uvedeným ve skutkové podstatě přestupku podle § 34e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě je třeba rozumět již zahájení přepravy, k čemuž fakticky došlo nastoupením zákazníka do vozidla. Na námitku stěžovatele, že nedošlo ani k soustavnému jednání, pak městský soud mimo jiné uvedl, že "bylo-li by třeba k naplnění skutkové podstaty tohoto přestupku soustavné jednání, jak naznačuje žalobce, tedy soustavné vykonávání přepravy osob, nebylo by takřka možné takovou činnost postihnout, protože by správní orgán měl jen mizivou šanci takové jednání prokázat". 6. Stěžovatel se kasační stížností obrátil na Nejvyšší správní soud, v níž namítal nesprávnost posouzení právní otázky městským soudem, nepřezkoumatelnost rozhodnutí a (poprvé) rovněž procesní vady v řízení před správním orgánem. Zejména zdůraznil, že nedokonavý slovesný vid "vykonává" obsažený ve skutkové podstatě přestupku podle § 24e odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě nutně předpokládá opakované nebo trvající jednání, což stěžovateli nebylo prokázáno. Odkázal přitom na judikaturu samotného Nejvyššího správního soudu a uvedl, že podstatně starší judikatura Vrchního soudu v Praze citovaná městským soudem není na jeho případ použitelná. Stěžovatel dále tvrdil, že žádný proces přepravy zahájen nebyl, popř. že šlo nejvýše o přípravu či pokus přestupku, které však nejsou u tohoto přestupku trestné. Dále poukázal na to, že strážníci Městské policie hl. m. Prahy neměli žádné oprávnění provádět jakékoliv dožadování k poskytnutí telekomunikačních zařízení za účelem pořízení fotografií a neprovedli výslech dalších svědků. Pokud jde o vyjádření zákaznice stěžovatele zachycené v úředním záznamu, šlo o občanku USA, která podle něj vůbec nebyla schopna pochopit, o co ji strážníci žádají. Úřední záznam navíc byl použit jako důkaz v přestupkovém řízení, což je podle stěžovatele nezákonné. 7. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, když zejména uvedl, že "stěžovatelem konstruované kasační námitky [...] nejsou věcnou polemikou s právními závěry městského soudu, ale spíše snahou o opakovaný přezkum rozhodnutí stěžovatele [...] Za této situace považuje za dostatečné pouze stručně shrnout, proč nejsou námitky stěžovatele důvodné, neboť v zásadě všechny již byly stěžovateli vysvětleny městským soudem". Dále Nejvyšší správní soud konstatoval, že "meritem projednávané věci je posouzení, zda lze činnost stěžovatele po právní stránce kvalifikovat jako výkon práce řidiče taxislužby" (bod 25 odůvodnění rozsudku). Na tuto otázku odpověděl Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem kladně, a to i ve vazbě na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 20. 12. 2017 ve věci Uber Spain sp. zn. C-434/15 a nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 4072/17 (N 178/91 SbNU 217). II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel uvádí, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení výše zmíněných ustanovení Ústavy, jakož i jeho základních práv, která jsou zaručena ve shora uvedených ustanoveních Listiny. 9. Důkazy provedené správním orgánem prvního stupně považuje stěžovatel v konečném důsledku za nezákonné. Nejvyšší správní soud se prý vůbec nezabýval námitkou, že použití úředního záznamu, resp. záznamu o podání vysvětlení jako důkazu, je nepřípustné a v rozporu s § 137 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Stejně tak se nevyjádřil ani k námitce, že strážníci neměli žádné oprávnění k tomu dožadovat se poskytnutí telekomunikačních zařízení. Stěžovatel zdůrazňuje, že správní orgány při prokázání viny vycházely de facto pouze z tohoto úředního záznamu a "zprocesovaných" svědeckých výpovědí strážníků, kteří tento úřední záznam sepsali. Navíc správní orgány neprovedly ani d