III.ÚS 1902/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1902/22 ze dne 25. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky BARCHAN s.r.o., se sídlem Mlékovice 66, Toušice, IČO: 28809645, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2022 č. j. 26 Cdo 3504/2021-477, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 1. července 2021 č. j. 58 Co 269/2020-429 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. srpna 2020 č. j. 11 C 24/2017-384 ve znění usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. srpna 2020 č. j. 11 C 24/2017- 390, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a SANATORIUM TOPAS s.r.o., se sídlem Škvorec, Masarykovo nám. čp. 112, IČO: 48950165, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem ze dne 18. 8. 2020 č. j. 11 C 24/2017-384, ve znění usnesení ze dne 18. 8. 2020 č. j. 11 C 24/2017-390 [poté, co jeho předcházející rozsudek ze dne 19. 7. 2017 č. j. 11 C 24/2017-71, zrušil Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 23. 8. 2018 č. j. 58 Co 288/2017-107, a věc mu vrátil k dalšímu řízení], určil, že výpověď ze dne 9. 11. 2016 daná stěžovatelkou žalobkyni SANATORIUM TOPAS s.r.o., z nájmu tam blíže specifikovaných nemovitostí je neoprávněná, zamítl vzájemný návrh stěžovatelky na vyklizení těchto nemovitostí a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 3. Krajský soud rozsudkem ze dne 1. 7. 2021 č. j. 58 Co 269/2020-429 potvrdil výroky rozsudku okresního soudu ve věci samé, změnil výroky o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které dle rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), není přípustné, neboť otázku výkladu právních jednání posoudil krajský soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této projednávané věci. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Podle Nejvyššího soudu rozhodnutí krajského soudu je výrazem standardní soudní praxe. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za nesprávná, neboť obecné soudy při posouzení platnosti výpovědi nepřihlédly k předmětu nájmu, který měl být provozován jako domov pro seniory, vedlejší účastník zde provozuje domov se zvláštním režimem. V rozporu s ujednáním v nájemní smlouvě část pronajatých prostor užívá společnost ALMED SERVIS, s.r.o., která zde provozuje prodejnu potravin a drobného zboží na recepci, má zde také kanceláře i kuchyni, a to vybudovanou bez příslušného kolaudačního souhlasu a povolení, aniž by stěžovatelka jako pronajímatel s tím souhlasila. Absence takové dohody mezi účastníky nájemního vztahu je podle stěžovatelky důvodem neplatnosti výpovědi nájmu. Stěžovatelka zpochybnila správnost skutkových zjištění a hodnocení provedeného dokazování, zejména obsah vůle účastníků nájemní smlouvy k okamžiku, kdy došlo k jejímu uzavření. Právní posouzení věci krajským soudem, stejně jako okresním soudem, je dle přesvědčení stěžovatelky nesprávné. Dále tvrdila, že obecné soudy vyložily ujednání nájemní smlouvy nepřípustným způsobem, když krajský soud tato ujednání doplňoval či měnil jejich obsah a ignoroval výslovné ujednání stran, že k předchozím jednáním a dohodám nemá být přihlíženo. Nejvyšší soud vady předchozího řízení nenapravil, dovolání stěžovatelky odmítl a vyslovil nesprávný názor, že otázka výkladu právního jednání krajským soudem byla posouzena v souladu s judikaturou dovolacího soudu. 6. Stěžovatelka se domnívá, že rozhodnutími napadenými ústavní stížností bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených základních práv a svobod, a to do vlastnického práva a práva na spravedlivý proces, proto navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí. V dané souvislosti rovněž stěžovatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu ( sp. zn. III. ÚS 104/04, III. ÚS 138/2000, III. ÚS 359/05, III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS)51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně uplatňuje požadavek minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v běžných zákonech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávný výklad či použití podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních předpisů, který se jeví v daných souvislostech jako projev libovůle [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205); všechna uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz]. K takové situaci v nyní posuzovaném případě podle zjištění Ústavního soudu nedošlo. 9. Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti ústavní stížnosti v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu. Po seznámení se s dovoláním stěžovatelky Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším soudem uzavírá, že dovolání proti rozsudku krajského soudu neobsahovalo obligatorní náležitosti, kterou je řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti, a že pro tuto vadu nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Ústavní stížnost je proto v této části sice přípustná, avšak zjevně neopodstatněná. Ústavní soud nemůže věcně přezkoumat ústavnost napadeného rozsudku krajského soudu; ústavní stížnost je v této části nepřípustná. Přezkum Ústavního soudu je tedy omezen pouze na otázku, zda Nejvyšší soud posoudil vadnost dovolání stěžovatelky ústavně konformním způsobem. 10. Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). 11. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), v němž konstatoval, že neobsahuje-li dovolání řádné vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud dále dospěl k závěru, že podání vad