III.ÚS 1916/24 – Ústavní soud

III.ÚS 1916/24 ze dne 20. 8. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., t. č. ve Věznici Oráčov, zastoupeného doc. JUDr. Vladimírem Pelcem, Ph. D., advokátem, sídlem Náplavní 1, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, č. j. 6 Tdo 1106/2023-7741, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 3 To 6/2021, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020 sp. zn. 57 T 11/2018 byl stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do dne 30. 6. 2016, spáchaným ve spolupachatelství, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně s dalšími dvěma spoluobviněnými. 2. Za to byl stěžovatel odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu soud uložil trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, kontrolního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, příp. prokuristy, na dobu 5 let. Soud stěžovateli uložil ještě peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb, s výší denní sazby 10 000 Kč, tedy v celkové výměře 1 000 000 Kč. Soud uvedeným rozsudkem rozhodl i o vině a trestu spoluobviněných. 3. Proti shora citovanému rozsudku podali stěžovatel a spoluobvinění odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl usnesením ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. 3 To 6/2021 tak, že napadený rozsudek zrušil ohledně všech obviněných pouze ve výrocích o peněžitých trestech. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek beze změn. 4. K dovoláním podaným stěžovatelem a jednou ze spoluobviněných Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2022 sp. zn. 6 Tdo 948/2022 podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně těchto dvou obviněných a s přiměřeným užitím § 261 tr. ř. také ohledně dalších dvou obviněných zrušil zmíněné usnesení vrchního soudu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. 3 To 6/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 5. Ten nově o odvolání stěžovatele rozhodl nyní napadeným usnesením ze dne 29. 3. 2023 sp. zn. 3 To 6/2021. Podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke stěžovateli zrušil pouze ve výroku o peněžitém trestu. Ve zbývajících výrocích ponechal napadený rozsudek beze změn. 6. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení vrchního soudu dovolání. Nejvyšší soud jej napadeným usnesením ze dne 29. 2. 2024 č. j. 6 Tdo 1106/2023-7741 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 Ústavy. 8. Stěžovatel se domnívá, že stále přetrvávají pochybnosti o správném složení senátu odvolacího soudu, což byla ostatně vada, pro kterou Nejvyšší soud zrušil první rozhodnutí vrchního soudu v této věci a ve svém usnesení uvedl, že rozvrh práce vrchního soudu v době nápadu věci nesplňoval požadavky transparentnosti a předvídatelnosti. Tyto nedostatky se projevily jednak sestavením senátu se značným odstupem po nápadu věci až v souvislosti s nařízením veřejného zasedání, jednak formou určení členů senátu předsedou senátu. Věc k vrchnímu soudu opětovně napadla dne 29. 3. 2023. Přestože kasační usnesení Nejvyššího soudu jednoznačně vyloučilo možnost sestavení trestního senátu 3 To podle rozvrhu práce platného ke dni 1. 1. 2021 (dále jen "starý rozvrh práce"), vrchní soud i o nyní napadeném usnesení opět rozhodoval ve složení senátu podle starého rozvrhu práce, který byl použit při prvním nápadu věci. Stěžovatel tvrdí, že senát vrchního soudu měl být složen podle rozvrhu práce platného k 1. 2. 2023 (dále jen "nový rozvrh práce"), tedy ke dni obživnutí věci. Konkrétně upozorňuje na větu třetí jeho ustanovení čl. XI, podle které "Nelze-li přidělit věc senátu v jeho původním složení, nastupuje za chybějícího člena senátu soudce tohoto oddělení označený nejbližším písmenem podle abecedního pořadí." Vrchní soud však použití uvedeného pravidla nového rozvrhu práce jako celku vyloučil. Tím podle názoru stěžovatele vrchní soud postupoval v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu a opětovně porušil právo na zákonného soudce. 9. Postup vrchního soudu podpořil i Nejvyšší soud v nyní napadeném usnesení. Jeho odůvodnění stěžovatel navíc označuje za vnitřně rozporné. Nejvyšší soud uvádí, že je fakticky nemožné využít čl. XI nového rozvrhu práce, protože by se obživlá věc vrátila senátu v jeho totožném složení. Následně konstatuje, že je jednoznačné, že rozhodovat měli soudci, kteří byli v senátu č. 3 zařazeni v době prvotního nápadu věci soudu, nikoli v době obživnutí věci. Takové řešení podle názoru Nejvyššího soudu jako jediné respektuje podstatu základních práv obviněného a vylučuje nepředvídatelnost a napadnutelnost složení senátu z důvodu možných alternativ. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí. Je přesvědčen o tom, že vrchní soud měl respektovat závazný právní názor Nejvyššího soudu, který vyloučil použití starého rozvrhu práce a po obživnutí věci měl postupovat podle nového rozvrhu práce. Na uvolněné místo po JUDr. Hnilicovi, který u vrchního soudu v mezidobí přestal působit, měl postupem podle čl. XI věty třetí nastoupit soudce tohoto oddělení označený nejbližším písmenem podle abecedního pořadí (tedy Mgr. Pacovský), nebo měla být věc eventuálně přidělena dle obecných pravidel pro prvotní přidělování věci novému senátu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatele je jeho tvrzení, že vrchní soud rozhodoval o napadeném usnesení v senátu, jehož složení neodpovídá pravidlům stanoveným v novém rozvrhu práce platném v době obživnutí věci. Při složení senátu navíc vrchní soud údajně nerespektoval závazný právní názor vyslovený v dřívějším usnesení Nejvyššího soudu, jímž údajně vyloučil použití starého rozvrhu práce platného v době prvotního nápadu věci vrchnímu soudu. 12. Ústavní soud po přezkoumání věci shledal, že argumentaci stěžovatele nelze přisvědčit. 13. Právo na zákonného soudce je významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů. Toto právo je ústavně zaručeno v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož: "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Podstatou této záruky je, že podávání návrhů soudům a přidělování případů soudcům se odehrává podle předem stanovených pravidel, čímž má být minimalizována možnost jejich ovlivňování, korupce, svévole a jiné nežádoucí vlivy. Toto právo představuje zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části státní moci, která byla soudům ústavně svěřena. 14. K tvrzenému porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud předesílá, že v řadě svých dřívějších rozhodnutí dal najevo, že obsah základního práva na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) je třeba interpretovat v širším kontextu. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení a požadavku vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti, označil jako garanci proti možné svévoli při přidělování soudní agendy i pravidla obsažená v rozvrhu práce soudů, která předvídatelným a transparentním způsobem stanoví obsazení soudu tak, aby byl vylou