III.ÚS 192/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 192/25 ze dne 26. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Viktora Součka, zastoupeného Mgr. Vítem Tokarským, advokátem, se sídlem Masarykovo nábřeží 246/12, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2024, č. j. 25 Cdo 1241/2024-729, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2023, č. j. 25 Co 172/2023-635, ve znění opravného usnesení ze dne 7. února 2024, č. j. 25 Co 172/2023-679, a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 30. ledna 2023, č. j. 35 C 269/2021-441, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ jako účastníků řízení a Daniela Richtera a Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Vedlejší účastník zakoupil dne 22. 6. 2020 roušky za cenu 17 955 000 Kč bez DPH (21 725 550 Kč včetně DPH). Při jejich přepravě došlo k nehodě. Před vozidlo vedlejšího účastníka vběhla srna, vedlejší účastník začal intenzivně brzdit a následně do jeho vozidla narazil svým vozidlem stěžovatel. Vozidlo vedlejšího účastníka bylo tímto nárazem odmrštěno do přilehlé vodní nádrže. 2. Městský úřad uznal stěžovatele vinným z nedbalostního spáchání přestupku podle zákona o provozu na pozemních komunikacích. Stěžovatel před nehodou nedodržel bezpečnou vzdálenost za vozidlem vedlejšího účastníka (§ 19 odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích). 3. Vedlejší účastník následně podal žalobu proti stěžovateli a vedlejší účastnici. U vedlejší účastnice měl stěžovatel pojištěné vozidlo pro případ odpovědnosti za škodu. Touto žalobou se vedlejší účastník domáhal zaplacení částky 21 725 550 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za zničené roušky. 4. Okresní soud uložil stěžovateli a vedlejší účastnici povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 17 955 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok). Vedlejší účastnici vyplývá povinnost k plnění z pojistné smlouvy, kterou uzavřela se stěžovatelem. Stěžovatel je povinen k plnění, neboť podle rozhodnutí o přestupku porušil svou zákonnou povinnost vyplývající z pravidel silničního provozu. V důsledku tohoto jednání způsobil vedlejšímu účastníkovi škodu na jeho rouškách. Ze zákona nevyplývá solidarita účastníků, takže plněním jednoho z nich zaniká povinnost toho druhého. 5. Krajský soud potvrdil I. výrok rozhodnutí okresního soudu - s výjimkou části přiznaného příslušenství, ohledně které změnil toto rozhodnutí tak, že žalobu zamítl (I. výrok). Krajský soud se ztotožnil s podstatnými body skutkového stavu zjištěného okresním soudem a souhlasil i s většinou jeho právních závěrů. 6. Nejvyšší soud následně rozhodoval o dovolání stěžovatele a vedlejší účastnice. Dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné (II. výrok). Dovolání vedlejší účastnice naopak označil za přípustné a zrušil na základě něj I. výrok a akcesorické výroky rozhodnutí krajského soudu ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a vedlejší účastnicí (I. výrok). II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti všem třem rozhodnutím obecných soudů. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho právo vlastnit majetek, právo na soudní ochranu, právo na právní pomoc a právo vyjádřit se ke všem důkazům (čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). 8. Proti výrokům o věci samé stěžovatel uvedl tyto námitky: a) Stěžovatel v dovolání namítal, že vedlejší účastník nenabyl vlastnictví roušek, a proto nebyl k podání žaloby aktivně věcně legitimovaný. Nejvyšší soud však chybně rozhodl, že tato dovolací otázka nezakládá přípustnost dovolání, protože jí stěžovatel brojí pouze proti skutkovým zjištěním nižších soudů. b) Soudy chybně posoudily hodnotu zničených roušek. Roušky nesplňovaly podmínky unijního nařízení a nebylo je u nás možné legálně a beztrestně prodávat. Hodnota roušek tedy musela být nulová nebo podstatně nižší než u bezvadných výrobků. c) Soudy určily obvyklou cenu roušek podle znaleckého posudku a výslechu znalce. Ten však neměl k dispozici vzorek zničených roušek a porovnával jiný vzor roušek zakoupený dlouho po nehodě. Podle odborného vyjádření navíc zničené roušky neobsahovaly předepsané označení, neměly náležité filtrační schopnosti. d) Soudy nezohlednily, že vedlejší účastník přispěl k rozsahu škody, protože nezabalil roušky v souladu s čl. 11 odst. 3 unijního nařízení o osobních ochranných prostředcích (nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 2016/425). Kdyby byly roušky zabaleny do uzavřených obalů v souladu s požadavky nařízení, voda by do nich nepronikla. Soudy proto měly snížit stěžovatelovu povinnost k náhradě škody. e) Soudy chybně označily některé stěžovatelovy námitky za opožděné. Soudy totiž nezohlednily, že byly uvedeny při prvním úkonu stěžovatelova zástupce (odůvodnění odvolání) a že byl zástupce ustanoven okresním soudem kvůli ochraně zájmů stěžovatele (§ 30 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu). Zástupce přirozeně nemohl uplatnit námitky dřív než při svém prvním úkonu. Okresní soud navíc poučil stěžovatele o právu požádat o ustanovení zástupce až po podání odvolání. f) Stěžovatel namítal, že se kvůli nehodě nezničily všechny roušky, a dále, že je výrobce vyrobil po skončení svého licenčního oprávnění. Krajský soud však označil tyto námitky za nepřípustné novoty a Nejvyšší soud tento závěr potvrdil. g) Rozhodnutí Nejvyššího soudu má absurdní důsledky. Vůči stěžovateli je rozsudek krajského soudu pravomocný, zatímco proti vedlejší účastnici řízení pokračuje. Vedlejší účastnice tedy může s námitkami stěžovatele nakonec uspět, zatímco vůči stěžovateli bude mít vedlejší účastník pravomocné a vykonatelné rozhodnutí. 9. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení stěžovatel neuvedl žádnou námitku. III. Procesní předpoklady řízení 10. Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti proti změněné části rozhodnutí okresního soudu a zrušené části rozhodnutí krajského soudu. Ústavní soud totiž nemůže přezkoumat rozhodnutí, které je v době jeho rozhodování již zrušeno nebo změněno [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/23, bod 11; IV. ÚS 222/23, bod 13; III. ÚS 2160/25, bod 13; III. ÚS 1718/24, bod 6]. 11. Stěžovatel je zjevně neoprávněný k podání ústavní stížnosti proti I. výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tímto výrokem totiž bylo částečně zrušeno rozhodnutí krajského soudu pouze ve vztahu mezi vedlejší účastnicí a vedlejším účastníkem. Tento výrok se totiž stěžovatele bezprostředně nedotýká a nemůže zasáhnout do jeho ústavně zaručených práv [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a např. nálezy sp. zn. I. ÚS 931/25, bod 10; II. ÚS 2100/08, bod 15; IV. ÚS 581/06, bod 27]. IV. Posouzení ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecný soud svým rozhodnutím nebo postupem neporušil stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 13. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručená práva a svobody nebyly porušeny. 14. Obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedly, jakými východisky se při posuzování případu řídily, z jakých skutkových okolností vycházely a proč stěžovateli nevyhověly. Většinou námitek, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, se obecné soudy již zabývaly a řádně na ně reagovaly. Jejich závěry přitom Ústavní soud nepovažuje za protiústavní. Ústavní soud se proto k opětovně vzneseným námitkám vyjádří jen stručně. 15. Ústavní soud nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatel napadl právní závěr krajského soudu o převodu vlastnictví na podkladě vlastní verze skutku [námitka a)]. Stěžovatel v tomto ohledu podle Ústavního soudu vycházel ze skutkových zjištění obecných soudů, která nezpochybnil ani nedotvářel. Stěžovatel v dovolání pouze argumentoval pro závěr, že skutková zjištění obecných soudů naopak nasvědčují tomu, že vlastnictví roušek zůstalo jejich výrobci a škoda byla způsobena jemu (část 7.1 dovolání a bod 10 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Jinými slovy, stěžovatel svou dovolací argumentací přípustným způsobem zpochybňoval právní posouzení již zjištěného skutkového stavu. 16. Ústavní soud i přes tuto vadu napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nezrušil. Ústavní soud totiž neposuzuje vady napadených rozhodnutí izolovaně, ale z hlediska řízení jako celku (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2456/24, bod 42; III. ÚS 2383/19, bod 24; usnesení sp. zn. III. ÚS 1149/24, bod 22; III. ÚS 2235/16, bod 9). 17. Během něj se nižší soudy otázkou vlastnictví zabývaly a jejich závěr o převodu vlastnictví na vedlejšího účastníka Ústavní soud považuje za udržitelný. Námitky stěžo