Ústavní soud III.ÚS 1938/24 – Vydědění

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Jsou přesvědčeny, že rozhodnutí zasáhla jejich zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR.

Nalézací soud napadeným rozsudkem určil, že vedlejší účastník je zákonným dědicem po zůstaviteli V. H., zemřelém ("zůstavitel"), a tedy nejsou dány důvody k jeho vydědění (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání stěžovatelek krajský soud napadeným rozsudkem rousudek nalézacího soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.

Na základě zjištění, že zůstavitel zanechal listinu o vydědění sepsanou a podepsanou vlastní rukou zůstavitele dne 3. 9. 1999, jíž rozhodl o vydědění svého syna (vedlejší účastník) s odůvodněním, že neprojevuje o jeho osobu žádný zájem a v rozporu s dobrými mravy mu neposkytuje potřebnou pomoc v nemoci ani v jiných případech, odvolací soud dovodil, že listina o vydědění pořízená za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (též jen "obč. zák."), splňuje všechny formální náležitosti podle § 469a obč. zák. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1777/2019 se důvody vydědění zabýval ke dni smrti zůstavitele, a to v souladu s ustanovením § 1646 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."). Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi vedlejším účastníkem a zůstavitelem neprobíhaly žádné kontakty běžné v rodinných vztazích. Důvody tohoto stavu však nelze spatřovat na straně vedlejšího účastníka, neboť o něj zůstavitel neprojevoval skutečný zájem. Důvody vydědění vedlejšího účastníka uvedené v listině o vydědění, ani žádné jiné důvody vydědění podle právní úpravy platné ke dni smrti zůstavitele nebyly dány, a proto jeho vydědění soudy prohlásily za neplatné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly stěžovatelky dovolání. Nejvyšší soud jej napadeným usnesení odmítl.

Stěžovatelky (manželka a dcera zůstavitele) uvádějí, že vedlejší účastník je osvojeným synem zůstavitele z jeho předchozího manželství. Zůstavitel měl se synem své předchozí manželky hezký vztah a zhruba 7 měsíců po jejich svatbě (v roce 1978) jej osvojil. Pro následné neshody s matkou vedlejšího účastníka a s jeho babičkou manželství v roce 1979 skončilo rozvodem. Zhruba po deseti letech po rozvodu se zůstavitel seznámil se stěžovatelkou 1). V mezidobí zůstavitel řádně plnil vyživovací povinnost vůči vedlejšímu účastníku. Ve styku s ním mu však matka i babička vedlejšího účastníka důrazně bránily. Matka vedlejšího účastníka vůči zůstaviteli měla projevovat silnou averzi. V roce 1998 mu údajně zaslala dopis, v němž jej vyrozuměla o zániku jeho vyživovací povinnosti se slovy: "Můj syn dostudoval." V roce 1999 zůstavitel prodělěl infarkt myokardu. Tato událost byla zřejmě impulsem pro sepsání listiny o vydědění vedlejšího účastníka téhož roku. Důvodem mělo být, že o něj neměl ani po jeho zletilosti zájem a nepomohl mu v době nemoci. V roce 2021 zůstavitel zemřel.

Stěžovatelky tvrdí, že přestože vedlejší účastník o zůstavitele neprojevil sebemenší zájem a byl proto vyděděn, soudy jej určily za zákonného dědice. Nesouhlasí s postupem obecných soudů, který po nich jako po straně žalované požadoval, aby tvrdily a prokázaly, že zůstavitel usiloval o styk s vedlejším účastníkem. To stěžovatelky považují za absurdní, kdy se stěžovatelkou 1) se zůstavitel poznal až řadu let po rozpadu jeho předchozího vztahu s matkou vedlejšího účastníka. Tomu k úspěchu v řízení postačovalo pouze tvrdit, že důvody pro vydědění nebyly dány. Údajně jediným důkazem potvrzujícím tvrzení vedlejšího účastníka, je výpověď jeho matky, jejíž věrohodnost stěžovatelky zpochybňují.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Úkolem Ústavního soudu není hodnotit, zda obecné soudy rozhodly "správně", ale "jen" posoudit, zda jejich rozhodovací činnost naplnila zákonem stanovené požadavky a jejich postup respektoval zákonný procesní rámec. Ústavní soud je povolán reagovat teprve tehdy, je-li postupem obecných soudů zasaženo do základních práv či svobod tím, že soudy vybočí z rámce svého zákonného zmocnění.

Stěžovatelky namítají především porušení práva na spravedlivý proces a práva na rovnost. Jsou přesvědčeny, že soudy zvýhodnily vyděděného potomka. Ústavní soud toto jejich přesvědčení nesdílí. Především se nalézací soud důkladně zabýval okolnostmi, které vedly k vydědění vedlejšího účastníka, respektive naplněním zákonných požadavků ustanovení § 469a obč. zák.

Soudy se tedy správně zabývaly celkovým stavem v širší rodině, ve které vedlejší účastník vyrůstal. Vztah zůstavitele po dobu studií vedlejšho účastníka (kterému byly v době rozvodu jeho rodičů čtyři roky) jednoznačně prokazoval toliko fakt placení výživného. Vzhledem k tomu, že se soudy zaměřily na zkoumání důvodů vydědění ke dni smrti zůstavitele, je logické, že se věnovaly dokazování zájmu zůstavitele o vedlejšího účastníka a jejich vazeb i v době, kdy trval vztah se stěžovatelkou 1). Soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu, řádně odůvodnily, co a proč z provedeného dokazování vyvodily. Obecné soudy provedené dokazování řádně a v souvislostech a poměrech dané věci hodnotily a zaměřily se rovněž na věrohodnost svědků. Svěřenou státní moc uplatnily v mezích a způsobem, který jim stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny či čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR); nezasáhly tím do zaručených práv stěžovatelek způsobem, který by vyžadoval zásah Ústavního soudu a zrušení napadených rozhodnutí.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.