III.ÚS 1942/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1942/22 ze dne 6. 9. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. ve VTOS ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Tomášem Moryskem, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, č. j. 11 Tdo 86/2022-2841, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2021, č. j. 15 To 6/2021-2252, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), která splňuje podmínky řízení stanovené zákonem (§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1; § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jemu zaručených základních práv (svobod) a ústavněprávních principů. Konkrétně stěžovatel namítá porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž zejména vyzdvihuje, že došlo k zásahu do jeho základního práva na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na poskytnutí času a možnosti k obhajobě dle čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatel je přitom přesvědčen, že v záhlaví označený rozsudek naplnil znaky tzv. "překvapivého rozhodnutí" ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Dále stěžovatel namítá porušení principu dvojinstančnosti trestního řízení zakotveného v čl. 2 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že v řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, byli stěžovatel a další spoluobvinění rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 9 T 4/2020, uznáni vinnými ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za to byl stěžovatel podle § 283 odst. 3 za použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let s tím, že podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, a to za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelem. Dále byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci (mobilního telefonu včetně SIM karty) podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a také mu bylo uloženo ochranné protitoxikomanické léčení v ambulantní formě dle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku. Tímto rozsudkem krajského soudu bylo rovněž rozhodnuto o zabrání v něm blíže specifikovaných věcí zajištěných při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor. 3. Trestná činnost, na níž se stěžovatel podílel, spočívala zjednodušeně řečeno v tom, že obvinění - včetně stěžovatele - v rámci organizované skupiny v období od října do prosince 2018 nakupovali na území Polské republiky léčiva s obsahem pseudoefedrinu, aby je následně dováželi do České republiky za účelem výroby a distribuce pervitinu. V uvedeném období přitom organizovaná skupina vyrobila celkem přinejmenším 6050 gramů pervitinu, přičemž účast stěžovatele spočívala v dovozu léčiv a zejména ve výrobě pervitinu. 4. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal odvolání státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jakož i někteří ze spoluobviněných. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl odvolání obviněných a naopak vyhověl odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele (jakož i dalších obžalovaných), které směřovalo proti výrokům krajského soudu o trestech uložených všem obžalovaným. Vrchní soud přitom konstatoval, že krajský soud pochybil, když aplikoval moderační ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jelikož nedodržel procesní požadavky dle § 206c zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), a současně nedošlo ze strany krajského soudu ke zhodnocení povahy spáchané trestné činnosti a poměrů pachatele (srov. § 206c odst. 5 tr. řádu). Na základě těchto úvah zrušil vrchní soud výrok o trestu uloženého stěžovateli krajským soudem a nově rozhodl tak, že stěžovatele při nezměněných výrocích o vině, trestu propadnutí věcí a ochranném léčení, odsoudil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. 5. Proti rozsudku vrchního soudu podali obvinění - včetně stěžovatele - dovolání k Nejvyššímu soudu, který je napadeným usnesením odmítl dílem proto, že byla podána z jiných důvodů, než umožňuje trestní řád (což byl také případ námitek vznesených stěžovatelem), a dílem proto, že uplatněné námitky shledal zjevně neopodstatněnými. V odůvodnění usnesení se Nejvyšší soud ztotožnil s argumentací vrchního soudu ohledně nesprávnosti aplikace § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, na jejímž základě došel odvolací soud k závěru o změně rozsudku krajského soudu ve výrocích o trestech uložených obviněným. Dovolací soud se zabýval také ústavněprávní rovinou, když vypořádal argumentaci obviněných, kteří v dovolání namítali rozpor rozsudku vrchního soudu s principy práva na spravedlivý proces. Ve vztahu k námitkám stěžovatele Nejvyšší soud uvedl, že neshledává v postupu vrchního soudu pochybení ve smyslu porušení procesní rovnosti, když nedal za pravdu tvrzení stěžovatele, dle nějž mělo dojít k odmítnutí odvolání státního zástupce pro obsahové vady. Dále Nejvyšší soud k namítané překvapivosti rozhodnutí vrchního soudu podrobně zdůvodnil, v čem spočívá odlišnost posuzovaného případu od znaků "překvapivého rozhodnutí" ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Obecně tedy dovolací soud dospěl k závěru, že se vrchní soud náležitě vypořádal s námitkami obviněných a také všemi procesními i hmotněprávními aspekty dané věci. 6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů, přičemž dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 8. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž mezi jeho pravomoci spadá také rozhodování o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Pravomoc zdejšího soudu je tedy Ústavou založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti. Směřuje-li proto ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, není samo o sobě podstatné, zda je namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud také již mnohokrát upozornil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně mu tedy nepřísluší zasahovat do rozhodovací činnosti soudů [srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy]. Při přezkumu soudních rozhodnutí se Ústavní soud zabývá tím, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nedošlo k zásahu do ústavních práv stěžovatele, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze celkově pokládat za spravedlivé. Pro posouzení ústavnosti postupu obecných soudů jsou referenčním rámcem zejména principy obsažené v hlavě páté Listiny. V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal ze strany obecných soudů pochybení, která by dosahovala shora naznačené ústavněprávní intenzity. 9. V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve uvádí argumentaci, na níž staví tvrzení o porušení procesní rovnosti ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny (viz část V. ústavní stížnosti). Stěžovatel je přesvědčen, že odvolání státního zástupce trpělo zásadními vadami, pro které mělo dojít k jeho odmítnutí. Uvádí, že podal-li by kvalitativně a obsahově obdobné odvolání on, bylo by pro vady odmítnuto, přičemž právě v tom spatřuje rozpor s principem procesní rovnosti. Jedná se přitom o takřka totožnou argumentaci, kterou namítal již ve svém dovolání (viz napadené usnesení bod 20). Ke způsobu, jakým se s touto námitkou vypořádal Nejvyšší soud, který v potenciálním odmítnutí za těchto podmínek spatřoval přepjatý formalismus, nadto stěžovatel uvádí, že dle něj "v žádném případě nelze za přepjatý formalismus považovat dodržení zákonného požadavku na podstatné náležitosti odvolání." 10