III.ÚS 1948/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1948/25 ze dne 26. 3. 2026 Vyloučení povinnosti provozovatele dopravy k náhradě škody kvůli spoluúčasti poškozeného   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti P. S., zastoupeného JUDr. Veronikou Malenovskou, advokátkou, se sídlem Bubeníčkova 112/44, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2025, č. j. 25 Cdo 1550/2024-319, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2024, č. j. 38 Co 68/2023-272, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2023, č. j. 104 C 161/2019-220, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2025, č. j. 25 Cdo 1550/2024-319, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2024, č. j. 38 Co 68/2023-272 a rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2023, č. j. 104 C 161/2019-220, bylo porušeno právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci 1. Stěžovatel se žalobou proti Dopravnímu podniku města Brna, a. s. (dále jen "provozovatel") domáhal zaplacení 654 325 Kč s příslušenstvím. Požadovaná částka se skládala z bolestného ve výši 354 325 Kč a z náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 300 000 Kč. Podle stěžovatele mu tyto nároky plynou z události ze dne 19. 12. 2016, kdy odpoledne přecházel pozemní komunikaci po přechodu pro chodce a srazila jej tramvaj provozovatele. Následkem nehody stěžovatel utrpěl mnohačetné zlomeniny v oblasti pánve a žeber, proražení lebky, poškození plic, které vedlo k zápalu plic, krvácení do mozku, kardiomyopatii, která vedla k nutnosti implantace kardiostimulátoru, a byl v důsledku poranění mozku v péči psychiatrické a psychologické ambulance. Před nehodou vedl stěžovatel aktivní sportovní i společenský život, nyní je odkázán na péči druhých. 2. Městský soud žalobu zamítl a uložil stěžovateli zaplatit náhradu nákladů provozovateli a státu. Dospěl k závěru, že výlučnou příčinou újmy na zdraví stěžovatele bylo jeho jednání spočívající v tom, že vstoupil do kolejiště před projíždějící tramvají, aniž by se rozhlédl, nereagoval na výstražné zvonění tramvaje, nezastavil se na nástupním ostrůvku a nedal tramvaji přednost. Naproti tomu řidič tramvaje reagoval přiměřeně okolnostem a ještě před vstupem stěžovatele do tramvajového pásu, v době, kdy se stěžovatel ještě nacházel na tramvajovém ostrůvku, začal nouzově brzdit a výstražně zvonit. Pro nedostatek příčinné souvislosti mezi vzniklou újmou na zdraví stěžovatele a okolnostmi vyvolanými zvláštní povahou provozu ve smyslu § 2927 o. z., včetně jednání řidiče, městský soud žalobě stěžovatele nevyhověl. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil městský soud neúspěchem stěžovatele ve věci, podmínky pro uplatnění § 150 o. s. ř. soud neshledal. 3. Krajský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právním hodnocením soudu prvního stupně, proto rozsudek městského soudu jako věcně správný potvrdil a uložil stěžovateli nahradit náklady odvolacího řízení. 4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl a uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady dovolacího řízení. Právní posouzení nižších soudů bylo správné a nijak se neodchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel podává proti shora označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 6. Uvádí, že z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny plyne povinnost obecných soudů odůvodnit své rozhodnutí tak, aby z něj byly patrné konkrétní důvody. Rozhodnutí obecných soudů tento požadavek nesplňují, jsou nepřezkoumatelná a bylo jimi porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na přístup k soudu a spravedlivý proces. Nákladovými výroky soudů obou stupňů bylo porušeno i právo stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí (všech třech) obecných soudů jsou nesprávná a tato nesprávnost dosáhla povahy a intenzity zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. 7. Stěžovatel formuluje výhrady především vůči argumentaci obecných soudů, že výlučnou příčinou nehody bylo jeho jednání; další příčinu vzniku škody představují okolnosti přičitatelné provozovateli, a to přinejmenším z 35 %. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že škodní událost může být zapříčiněna více okolnostmi přičitatelnými jak škůdci, tak poškozenému. Z provedeného dokazování je zřejmé, že pokud by řidič neporušil své povinnosti (začal brzdit dříve), k dopravní nehodě by nedošlo. Obecné soudy na tuto argumentaci stěžovatele nijak nereagovaly. Jejich rozhodnutí neobsahují náležité odůvodnění závěrů vedoucích k vyloučení objektivní odpovědnosti provozovatele a představují tak akt libovůle ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Soudy se nevypořádaly se stěžovatelovými námitkami proti závěrům znaleckého posudku (znalec se vyjadřoval k právním otázkám) a s argumentací, že se jeho věc skutkově shoduje s věcí sp. zn. 3 Tdo 493/2009, při které soudy dovodily, že řidič měl povinnost snížit rychlost tramvaje, pokud byla situace před přechodem nepřehledná. Odůvodnění městského soudu, podle kterého je věc stěžovatele odlišná, není správné. Judikatura odkazovaná obecnými soudy je nepřiléhavá, vztahuje se na skutkově odlišné případy. 8. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že mu obecné soudy uložily povinnost nahradit státu náklady řízení sestávající ze znalečného ve výši 53 041 Kč. Stěžovatel před obecnými soudy uváděl a dokládal konkrétní zdravotní a věkové důvody, pro které měl být osvobozen od soudních poplatků a tudíž i od hrazení nákladů státu. Obecné soudy však tato jeho tvrzení opomenuly a nevzaly v úvahu ani jednání provozovatele před podáním žaloby. III. Procesní předpoklady řízení a průběh řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 10. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). IV. Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele 11. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud. Na svých judikatorních závěrech obsažených v napadeném rozhodnutí trvá. Dále uvádí, že povinnost soudu odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápána absolutně, soud má povinnost vypořádat se se všemi pro předmět řízení relevantními argumenty v míře odpovídající jejich závažnosti pro výsledek řízení. Rozsah odpovědi se však může lišit úměrně významu námitek či otázek, které účastník vnáší do řízení. Dokonce i úplné opomenutí konkrétního argumentu nemusí představovat porušení práva na spravedlivý proces či soudní ochranu, jde-li o argument, který je pro posouzení věci zjevně bezpředmětný, či jedná-li se o argument, který účastník řízení formuloval toliko zcela obecně a nekonkrétně. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení po 300 Kč pro každého z žalovaných nemůže být způsobilé zasáhnout do práva stěžovatele vlastnit majetek. Dovolací soud je proto přesvědčen, že napadeným usnesením k zásahu do žádných ústavně chráněných práv stěžovatele nedošlo; ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu není důvodná a měla by být odmítnuta, resp. zamítnuta. 12. Krajský soud odkázal na své rozhodnutí, které odpovídá platné judikatuře Nejvyššího soudu. Konstatoval, že neshledává důvody pro jeho zrušení. 13. Městský soud se rozhodl nevyužít možnost vyjádřit se k ústavní stížnosti, neboť veškeré podstatné skutečnosti relevantní pro posouzení věci jsou již obsaženy ve spise a byly odůvodněny v meritorním rozhodnutí. 14. Provozovatel se k ústavní stížnosti nevyjádřil. S ohledem na poučení, kterého se mu dostalo, má Ústavní soud za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř.). 15. Stěžovatel v replice věcně reagoval pouze na vyjádření Nejvyššího soudu. Krajský i městský soud toliko odkázaly na svá rozhodnutí. Vyjádření Nejvyššího soudu neobsahuje žádné argumenty ani skutečnosti, které by vyvracely argumentaci stěžovatele uvedenou v ústavní stížnosti. Stěžovatel souhlasí, že povinnost soudu odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápána tak, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý argument. Stěžo