III.ÚS 1957/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1957/19 ze dne 12. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Pavly Skýbové, zastoupené Mgr. Pavlem Černým, advokátem, sídlem Údolní 567/33, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2019 č. j. 30 Cdo 1447/2017-194, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2016 č. j. 51 Co 329/2016-147 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. srpna 2016 č. j. 6 C 328/2015-98, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 7, čl. 31, čl. 35 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 6 C 328/2015, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud rozsudkem ze dne 12. 8. 2016 č. j. 6 C 328/2015-98 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka vůči vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (II. výrok). Žalovaná částka představovala zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedlejší účastnicí stěžovatelce nesprávným úředním postupem, a to ve výši 770 000 Kč v důsledku nevydání akčního plánu obsahujícího přehled krátkodobých opatření k ochraně ovzduší podle § 7 odst. 11 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 86/2002 Sb."), pro území městského obvodu Ostrava - Radvanice a Bartovice Krajským úřadem Moravskoslezského kraje (dále jen "krajský úřad") v době od 1. 5. 2004 do 31. 8. 2012, a ve výši 230 000 Kč v důsledku nevydání Programu zlepšování kvality ovzduší (dále jen "program") podle § 9 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší (dále jen "zákon č. 201/2012 Sb."), pro Aglomeraci Ostrava/Karviná/Frýdek-Místek za dobu od. 1. 9. 2012 do 23. 2. 2015. Obvodní soud dospěl k závěru, že nevydání akčního plánu podle zákona č. 86/2002 Sb. a programu podle zákona č. 201/2012 Sb. nelze ve vztahu k tvrzení stěžovatelky dovolávající se porušení konkrétních směrnic Evropské unie klasifikovat jako nesprávný úřední postup podle § 13 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Obvodní soud upozornil, že posuzování kvality implementace závazků členských států Evropské unie je ryze v kompetenci Soudního dvora Evropské Unie (dále jen "Soudní dvůr"), a že stěžovatelka neprokázala, že by jí nevydáním akčního plánu a programu vznikla nemajetková újma v příčinné souvislosti s nečinností příslušných orgánů státu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neprokázala příčinnou souvislost mezi tvrzenou majetkovou újmou a jednáním spočívajícím v nevydání akčního plánu či programu, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, aniž by se zabýval námitkou promlčení vznesenou vedlejší účastnicí. 3. Rozsudek obvodního soudu napadla stěžovatelka odvoláním. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 22. 11. 2016 č. j. 51 Co 329/2016-147 rozsudek obvodního soudu potvrdil (I. výrok) a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (II. výrok). Městský soud neshledal důvod pro předložení stěžovatelkou navržených předběžných otázek Soudnímu dvoru, když pro posouzení náhrady vzniklé újmy měl za podstatné, zda dlouhodobým nesplněním povinnosti státu vydat závazný akt skutečně vznikla v konkrétním případě tvrzená újma, neboť samotné nevydání takového závazného aktu nemůže být důvodem pro přiznání zadostiučinění, nebyla-li nemajetková újma stěžovatelkou prokázána. Na rozdíl od obvodního soudu městský soud dospěl k závěru, že nevydání akčního plánu a nevydání programu (jako aktů formy opatření obecné povahy) lze podřadit pod pojem "nesprávný úřední postup" ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., nárok stěžovatelky měl však ve výši 770 000 Kč za promlčený (ve vztahu k nevydání akčního plánu podle zákona č. 86/2002 Sb.). Tento závěr odůvodnil tím, že není-li přesně specifikována lhůta pro vydání správního aktu (včetně opatření obecné povahy), počne promlčecí doba ve smyslu § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. běžet uplynutím účinnosti zákona upravujícího příslušnou povinnost správního orgánu, k čemuž mělo dojít dne 1. 9. 2012 (s koncem účinnosti zákona č. 86/2002 Sb.), přičemž konec šestiměsíční promlčecí doby připadl na 28. 2. 2013. V otázce nemajetkové újmy ve výši 230 000 Kč, která měla vzniknout nevydáním programu, se městský soud ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že stěžovatelka vznik nemajetkové újmy neprokázala, a zároveň dodal, že i když vedlejší účastnice nevydala akční plán a program, nemohla být stěžovatelce způsobena nemajetková újma, neboť byla vydána jiná, byť ne zákonem předpokládaná opatření, která plnila stejnou funkci a vedla ke zlepšení ovzduší v místě bydliště stěžovatelky. 4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019 č. j. 30 Cdo 1447/2017-194 ohledně žalované částky jako nepřípustné odmítnuto, neboť otázky předložené stěžovatelkou dovolacímu soudu nebyly shledány takovými, na kterých by bylo rozhodnutí městského soudu výlučně založeno. Závěr o nedůvodnosti žaloby v rozsahu částky 770 000 Kč založil městský soud na úvaze o promlčení daného práva, kterou stěžovatelka žádnou z dovolacích námitek nezpochybnila. Závěr o nedůvodnosti žaloby v rozsahu částky 230 000 Kč pak byl městským soudem založen na absenci příčinné souvislosti mezi stěžovatelkou tvrzeným nesprávným úředním postupem a jí tvrzenou újmou. Přitom rozporováním závěru městského soudu, že v důsledku přijetí jiných než zákonem předpokládaných opatření se životní prostředí v bydlišti stěžovatelky zlepšilo, se stěžovatelka dle dovolacího soudu fakticky vymezuje proti skutkovým zjištěním městského soudu, a uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že odmítnutí dovolání pro nepřípustnost vykazuje známky libovůle, usnesení Nejvyššího soudu nebylo řádně odůvodněno, a je nepřezkoumatelné. Městský soud dle stěžovatelky došel k nesprávnému závěru o promlčení části jejího nároku, když chybně vyložil podstatu nesprávného úředního postupu, spočívajícího nejen v nevydání akčního plánu a programu ve lhůtách stanovených vnitrostátním právem, ale především v nedosažení účinků těchto nástrojů, požadovaných právem Evropské unie. I kdyby tomu tak nebylo, považuje stěžovatelka uplatnění námitky promlčení vedlejší účastnicí za rozporné s dobrými mravy z důvodu intenzity a dlouhodobosti zásahu do jejích práv. Stěžovatelka dále namítá, že jí vzniklá nemajetková újma spočívá již v tom, že nastal stav znečistění ovzduší určitou intenzitou, který může vést k přímému nebo nepřímému negativnímu působení na zdraví, např. i v podobě psychické újmy, příčinnou souvislost tedy považuje stěžovatelka za zjevnou. Stěžovatelka odkazuje na pozitivní závazek státu poskytovat ochranu práva na příznivé životní prostředí, a má za evidentní, že jsou splněny předpoklady odpovědnosti státu za výsledek, tedy za nepřekračování imisních limitů. Stěžovatelka argumentuje také povinností státu nést odpovědnost za transpozici unijního práva do práva vnitrostátního, jakož i za to, aby bylo dosaženo výsledku předpokládaného těmito předpisy. Uvádí, že jak v případě směrnice 96/62/ES, tak i ji nahrazující směrnice 2008/50/ES, jde o požadavek kontinuálně trvající od vstupu České republiky do Evropské unie, a nemohlo tedy dojít k promlčení nároku stěžovatelky. Stěžovatelka namítá, že se obecné soudy touto rovinou tvrzeného nesprávného úředního postupu nezabývaly, a nepoložily předběžnou otázku Soudnímu dvoru, ačkoliv v posuzované věci nebylo možno vyloučit použití unijního práva, výklad práva nebyl jednoznačný a dosud Soudním dvorem nebyl řešen. III. Vyjádření účastníků a replika stěžovatelky 6. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníky řízení a ved