III.ÚS 1966/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1966/14 ze dne 19. 6. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. Andrey Bartončíkové a 2. Evy Formanové, obou zastoupených Mgr. Radimem Dostálem, advokátem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 71/11, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. prosince 2013 č. j. 30 A 146/2011-108, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. března 2014 č. j. 1 As 7/2014-54, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností (doručenou Ústavnímu soudu datovou zprávou dne 9. 6. 2014) se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces a na ochranu majetku (podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). 2. Městský úřad Otrokovice, Odbor stavebního řádu (dále jen "stavební úřad") rozhodnutím ze dne 31. 5. 2011 č. j. SÚ/211/2010/26955/2011/ZRA nařídil stěžovatelkám (v řízení před krajským soudem žalobkyně) odstranění části jimi vlastněné stavby P. Odvolání žalobkyň proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto. Následnou žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem. Nejednalo se o první rozhodnutí stavebního úřadu o odstranění části stavby P. K realizaci předmětné stavby došlo již v průběhu let 1993 a 1994 (nyní posuzovanému správnímu rozhodnutí tak předcházela celá řada rozličných správních řízení týkajících se dané stavby). Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku shrnul podstatu věci tak, že jde o dlouholetý sousedský spor mající původ v tzv. občanskoprávních námitkách, tj. námitkách plynoucích z vlastnických nebo jiných práv k pozemkům a stavbám. Konkrétně se jedná o vlastnické právo ke zdi mezi domy č. p. X a X1 v k. ú. Kvítkovice u Otrokovic, z něhož správní orgány dovozují nutnost souhlasu sousedů s dodatečným povolením stavby žalobkyň (přičemž takový souhlas nebyl dán). Pravomoc autoritativně rozhodnout o občanskoprávních námitkách sice patří soudu, avšak pouze tehdy, využijí-li účastníci této možnosti a návrh civilnímu soudu ve lhůtě stavebním úřadem jim k tomu určené podají. Neučiní-li tak (jako se to stalo v nyní posuzovaném případě), pak je dána pravomoc stavebnímu úřadu. Stavební úřad při posuzování dané otázky vycházel zejména ze znaleckého posudku Ing. Zbyňka Dumala č. 633/2011/2010 ze dne 5. 4. 2010. Podle krajského soudu nepochybily správní orgány ani při hodnocení stanoviska předloženého žalobkyněmi a označeného jako zaměření skutečného stavu a tvaru domu č. p. X ze dne 25. 5. 2010, vyhotovené p. Krčálem a potvrzené p. Zlámalem, ze kterého mělo vyplynout, že mezi domy č. p. X a X1 se nacházela jedna zeď a že nadezdívka se celá nacházela na zdi domu č. p. X, tedy ve vlastnictví žalobkyň. Jak stavební úřad, tak odvolací správní orgán se s těmito podklady vypořádali a dospěli k závěru, že uvedené zaměření obsahově ani formálně nevyvrací závěry znaleckého posudku Ing. Dumala. K uvedenému hodnocení krajský soud dodal, že z daného zaměření vyplývá pouze to, že vnitřní nosná stěna domu č. p. X stojí v celém rozsahu na pozemku p. č. st. pl. Y1, z čehož nelze dovozovat, že k dodatečnému stavebnímu povolení není nutný souhlas sousedů. Krajský soud se dále plně ztotožnil s odůvodněním stavebního úřadu ohledně nemožnosti aplikovat v daném případě § 135 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále též pouze "stavební zákon"), kterého mělo být podle žalobkyň užito k odstranění požární závady na komínu mezi domy č. p. X a X1. Žalobkyně v doplnění žaloby poukázaly rovněž na údajná pochybení správních orgánů, ke kterým mělo dojít při zrušení kolaudačního rozhodnutí na předmětnou stavbu v roce 1998. Těmito námitkami se krajský soud blíže nezabýval s tím, že právní předchůdci žalobkyň se mohli proti zrušení kolaudačního rozhodnutí bránit správní žalobou, pokud s ním nebyli srozuměni. To se nestalo a v nyní souzené věci již nelze tento deficit dohnat, neboť jeho předmětem je přezkum rozhodnutí o odstranění části stavby jako výsledku řízení o vydání dodatečného stavebního povolení. Dané doplnění žaloby bylo navíc učiněno nad rámec žalobních bodů po uplynutí dvouměsíční (koncentrační) lhůty. 3. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelek zamítl. K námitce stěžovatelek, že znalecký posudek odporuje vyjádření p. Krčála a p. Luňáka, uvedl, že se s touto námitkou racionálně vypořádal již krajský soud. Ten nepřiznal znaleckému posudku privilegované důkazní postavení, ale po posouzení všech důkazů dovodil, že z předložených důkazů stěžovatelkami (tedy i citovaného vyjádření p. Krčála a Luňáka) neplyne, že mezi domy č. p. X a X1 se nenachází dvě zdi, ale jen jedna. Nejvyšší správní soud se s tímto zhodnocením ztotožnil a dodal další argumentaci na podporu závěru, že z citovaného vyjádření předloženého stěžovatelkami neplyne závěr ve prospěch vlastnictví stěžovatelek (viz bod 37 - 41 rozsudku Nejvyššího správního soudu). V tomto smyslu Nejvyšší správní soud argumentoval, že i kdyby odpovídala skutečnosti tvrzení p. Krčála a p. Luňáka, že se mezi domy nachází pouze jedna zeď, jejíž část na úrovni podkroví se celá nachází nad pozemkem stěžovatelek, samo o sobě by to nic nevypovídalo o tom, kdo je vlastníkem příslušné zdi, neboť by to vedlo jen k potvrzení původně stavebním úřadem zastávaného názoru, že se jedná o zeď společnou, přičemž tehdy účinný zákon stanovil vyvratitelnou domněnku, že tzv. rozhrady (překážky oddělující hranice dvou pozemků) se nacházejí ve společném vlastnictví majitelů pozemků, na jejichž pomezí se nacházejí. Z ničeho neplyne, že by si vlastníci domů upravili režim vlastnictví ke zdi oddělující jejich domy odchylně proti režimu předpokládanému tehdy účinným § 854 obecného zákoníku občanského. Nejvyšší správní soud se dále zabýval závěrem správních orgánů a krajského soudu o rozporu stavby s veřejným zájmem na dodržení požární bezpečnosti stavby (kvůli zásahu stavby do komína, nacházejícím se mezi domy č. p. X a X1) s tím, že se s argumentací a závěrem správních orgánů a krajského soudu plně ztotožnil. Tu zejména aproboval argumentaci, podle níž závadu nelze odstranit zazděním a zrušením komínu bez součinnosti sousedů, přičemž k možné aplikaci § 135 stavebního zákona uvedl, že stěžovatelky ani sousedy k umožnění nezbytných úprav v konkrétním termínu a za konkrétních podmínek nevyzvaly; nadto správní orgány i krajský soud přiléhavě vážily princip proporcionality a shledaly navrhovaný zásah do vlastnických práv vlastníků domu č. p. X1 za nepřiměřený kvůli tomu, že zazděním komínu by se stal (nyní použitelný) komín trvale nepoužitelným. Nejvyšší správní soud se též zabýval námitkou stěžovatelek, podle níž se správní orgány a krajský soud měly zabývat nezákonností zrušení kolaudačního rozhodnutí vydaného k předmětné stavbě dne 20. 2. 1995 (tj. rozhodnutím okresního úřadu ze dne 23. 10. 1998). Nejvyšší správní soud uvedl, že není pravdou, že by krajský soud příslušnou žalobní námitku pominul. Krajský soud předně konstatoval, že daný žalobní bod byl uplatněn po lhůtě stanovené v § 72 odst. 1 s. ř. s., dále poukázal na skutečnost, že právní předchůdci stěžovatelek se mohli proti rozhodnutí o zrušení kolaudačního rozhodnutí bránit správní žalobou a že jejich nečinnost v tomto směru nelze dohánět nyní. S tímto hodnocením se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje. Toliko nad rámec dodal, že rozumí frustraci stěžovatelek z toho, jak dlouho již probíhají rozličná správní řízení týkající se jejich stavby P. Nicméně správní soudy nemohou k této skutečnosti přihlížet jako k jakési "polehčující okolnosti" (tak jak je to možné například v trestním řízení, srov. § 39 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku), a to již z důvodu, že by tím znevýhodnily majitele domu č. X1, kteří se po stejně dlouhou dobu domáhají ochrany svých práv. II. Argumentace stěžovatelek 4. Stěžovatelky v ústavní stížnosti uvedly především následující. Zpochybnily závěr, podle nějž jim nesvědčí vlastnické či jiné právo ke zdi mezi domy č. p. X a X1, které by je opravňovalo provést spornou část stavby. Poukázaly na stanovisko vyhotovené Ing. Krčálem a Ing. Zlámalem, z nějž dle jejich názoru vyplývá, že mezi uvedenými domy se nenachází dvě zdi, ale jedna zeď. Z provedeného digitálního měření má dále vyplývat, že spára na jižní straně netvoří hranici mezi domy a že nadezdívka se celá nachází na zdi domu č. p. X, tedy ve vlastnictví stěžovatelek. Soudy podle stěžovatelek nepřihlédly k § 51 odst. 1 správního řádu, podle nějž lze k provedení důkazů využít všech prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nebyly získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Znalecký posudek tedy nemá v procesu dokazování privilegované postavení. Postup znalce při stanovení tloušťky a