III.ÚS 1974/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1974/23 ze dne 27. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů Milana Masného a Elišky Masné, obou zastoupených JUDr. Petrem Zajícem, LL. M., Ph. D., advokátem, sídlem Kadlčákova 1507, Frýdlant nad Ostravicí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2023 č. j. 28 Cdo 924/2023-1368 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2022 č. j. 11 Co 68/2022-1315, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Josefa Lipka a Barbory Lipkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a právo na ochranu před nuceným omezením vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. 2. Stěžovatelé (žalobci) se žalobou po vedlejších účastnících řízení (žalovaných) domáhali zaplacení částky původně ve výši 132 808 Kč s příslušenstvím, jakožto bezdůvodného obohacení představovaného poměrnou částí nákladů na opravu cesty, která slouží jako přístupová komunikace k nemovitostem vedlejších účastníků řízení a které stěžovatelé vynaložili místo nich. 3. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") v pořadí prvním rozsudkem ze dne 13. 6. 2016 č. j. 14 C 7/2013-657 žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i ve vztahu ke státu (výroky II a III). Okresní soud vyšel ze zjištění, že vedlejší účastníci řízení jsou osobami oprávněnými z věcného břemene zřízeného v roce 1951 a umožňujícího jim průchod a průjezd k jejich nemovitostem přes pozemky ve vlastnictví stěžovatelů. Cesta k tomu sloužící byla stěžovateli na podzim roku 2010 rekonstruována, přičemž na financování oprav se dohodli se Zdeňkem Masným a Kamilem Skulinou, kteří cestu rovněž využívali k přístupu ke svým domům. Všichni zmínění svůj podíl na částce za opravu uhradili na rozdíl od vedlejších účastníků řízení. Na základě provedených důkazů pak okresní soud uzavřel, že se účastníci sporu dohodli odlišně od způsobu předvídaného v § 151n odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), a že jde o nepřiměřené náklady, pročež neshledal žalobu důvodnou. Vedle dohody účastníků o zřízení cesty okresní soud také zdůraznil, že původní komunikaci bylo možné opravit za nižší náklady, než jsou žalobou požadovány. 4. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 4. 5. 2017 č. j. 11 Co 505/2016-737 rozsudek okresního soudu v části výroku I změnil tak, že uložil vedlejším účastníků řízení povinnost zaplatit společně a nerozdílně stěžovatelům částku 22 577 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbylém rozsahu výroku I jej potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, mezi účastníky i státu (výroky III až VI). Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, avšak nesdílel jeho právní závěr stran dohody mezi účastníky o zřízení přístupu k nemovitostem vedlejších účastníků řízení odlišnou cestou, neboť takovému ujednání bránila skutečnost, že potřebné pozemky nejsou a nebyly ve vlastnictví stěžovatelů, již se tudíž nemohli platně zavázat k zřízení cesty přes ně. Nebyla-li prokázána dohoda mezi účastníky, bylo třeba aplikovat § 151n odst. 3 obč. zák. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že nešlo o opravu přiměřenou, nýbrž zvýšení kvality opravované cesty použitím nadstandardních prvků. Vlastníku nic nebrání takovou rekonstrukci provést, ovšem na oprávněné z věcného břemene není možné přenášet veškeré takto vynaložené náklady. Nebylo-li v současné době možno zjistit, v jakém rozsahu bylo cestu nutné opravovat, určil krajský soud adekvátní sumu pomocí úvahy ve smyslu § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), částkou 60 000 Kč. Odkázal přitom na odborné posouzení, které náklady na realizaci jedné z variant spočívající v lokálních úpravách stanovilo ve výši 59 442,10 Kč. Při zohlednění rozsahu užívání příjezdové cesty vedlejšími účastníky řízení a ostatními sousedy, dospěl k závěru, že jsou vedlejší účastníci řízení povinni vydat stěžovatelům bezdůvodné obohacení získané ve smyslu § 454 obč. zák. ve výroku vyčíslené. 5. K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. 12. 2018 č. j. 28 Cdo 2361/2018-808 zrušil rozsudek krajského soudu ve výrocích II až VI a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že závěr soudu je třeba podložit logickým a v rozhodnutí pečlivě osvětleným úsudkem vycházejícím z v řízení provedených důkazů, přičemž musí být zjevné i jednotlivé úvahové kroky soudu. Nelze připustit, aby byl závěr soudu projevem libovůle, nýbrž musí být řádně zdůvodněn, odpovídat obecným zásadám logiky a vyznačovat se svou přesvědčivostí. Naznačil, že volná úvaha soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. je namístě toliko tehdy, lze-li výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, či nelze-li ji zjistit vůbec. Kromě toho ještě zdůraznil, že náklady, které je oprávněná osoba z věcného břemene povinna vynaložit na zachování věci či její opravy, nemají být neúměrné či neúčelné. Právo odpovídající věcnému břemeni má jiný (užší) obsah než právo vlastnické, resp. spoluvlastnické. Oprávněný je povinen nést jen přiměřené náklady, tyto náklady nese jen na zachování věci a její opravy, nikoliv tedy výlohy jiné, sledující například vyšší kvalitu věci, než byla dosavadní. 6. Krajský soud následně usnesením ze dne 6. 5. 2019 č. j. 11 Co 505/2016-839 zrušil rozsudek okresního soudu ze dne 13. 6. 2016, č. j. 14 C 7/2013-657 v části výroku I ohledně žaloby na zaplacení částky 110 231 Kč s příslušenstvím i ve výrocích II a III a věc mu v daném rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Jelikož okresní soud veden svým právním názorem neprováděl dokazování, nečinil zjištění podstatná pro posouzení přiměřené výše nákladů na opravu předmětné komunikace, a v řízení před ním došlo ke zpochybnění znaleckého posudku, vrátil mu věc v naznačeném rozsahu, aby potřebné dokazování doplnil a vyvodil z něj odpovídající právní závěry. 7. Okresní soud následně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 18. 10. 2021 č. j. 14 C 7/2013-1080 uložil společně a nerozdílně vedlejším účastníkům řízení povinnost zaplatit stěžovatelům částku 110 231 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu (výroky II a III). Po doplnění dokazování dospěl okresní soud k závěru, že oprávněný z věcného břemene je povinen se podílet na zachování a opravě věci, která je předmětem služebnosti. V daném případě přitom nešlo o vybudování nové cesty, ale o opravu stávající komunikace, která byla nezbytná, neboť zmíněná cesta již přestávala sloužit svému účelu, přičemž jsou vedlejší účastníci řízení povinni nést podle § 151n odst. 3 obč. zák. přiměřeně náklady na její zachování. Prostředky vynaložené na opravu shledal potom jako přiměřené a účelně vynaložené nesměřující k neopodstatněnému zlepšení věci. Stran rozložení nákladů na opravu vynaložených okresní soud uzavřel, že se na nich mají vedlejší účastníci řízení jako oprávnění z věcného břemene (služebnosti) podílet ve stejném rozsahu jako vlastníci cesty. 8. Krajský soud poté rozsudkem ze dne 24. 11. 2022 č. j. 11 Co 68/2022-1315 rozsudek okresního soudu ve výroku I v rozsahu částky 57 388 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu v naznačeném rozsahu zamítl (výrok I), ve zbývající části výroku I rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i státem (výroky III až VI). Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu ohledně přiměřenosti nákladů na opravu předmětné komunikace v části, v níž byl změněn původní povrch z makadamu na asfaltobetonový. Za nepřiměřené však považoval náklady na vybudování odvodnění v podobě odvodňovacího kanálku a zpevnění cesty obrubníky a přídlažbou. Uvedl, že v daném případě náklady na vybudování odvodnění neodpovídají kritériu nákladů na zachování věci a její opravy, nýbrž již jde o zvýšení kvality věci. V řízení přitom vyšlo najevo, že se odvodnění dalo uskutečnit i jinou úspornější metodou. 9. Následná dovolání stěžovatelů i vedlejších účastníků řízení Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 5. 2023 č. j. 28 Cdo 924/2023-1368 odmítl, jelikož nebyla přípustná. K námitce stěžovatelů ohledně přiměřenosti vynaložených nákladů uvedl, že tyto nemají být neúměrné či neúčelné, přičemž