Ústavní soud III.ÚS 1990/24

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podanou jménem stěžovatelky jejím procesním opatrovníkem, Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ("krajský soud"), neboť má za to, že jím krajský soud porušil její základní právo na spravedlivý proces.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, krajský soud napadeným rozhodnutím zamítl návrh opatrovníka na jeho zproštění z funkce, do které jej tento soud ustanovil podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád usnesením ze dne 9. 4. 2024, č. j. 29 Co 186/2020-1453. Krajský soud konstatoval, že stěžovatelka zjevně není schopna formulovat svou vůli ani nastolit nedůvěru k advokátovi (opatrovníkovi), přitom potřebuje zástupce, který posoudí, jak v daném řízení o zaplacení částky 1 457 670 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody na zdraví tvrzeně způsobené vedlejší účastnicí řízení postupovat. Krajský soud vyjádřil pochopení pro obtížnou profesní situaci opatrovníka, nicméně považoval ji za zvládnutelnou.

Stěžovatelka tyto závěry krajského soudu napadá v ústavní stížnosti - jak již bylo řečeno - podané opatrovníkem. Jádrem stížnostní argumentace je zopakování důvodů, pro které opatrovník žádal o zproštění z funkce. V zamítnutí návrhu spatřuje porušení základního práva (stěžovatelky) na spravedlivý proces. Stěžovatelka se dovolává přednostního projednání ústavní stížnosti mimo pořadí a současně žádá, aby Ústavní soud rozhodl o odkladu právní moci meritorního rozsudku vydaného v řízení vedeném u krajského soudu pod shora uvedenou spisovou značkou (srov. rozsudek ze dne 7. 6. 2024, č. j. 29

Ústavní soud se před posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti zabýval otázkou, zda jsou k tomu splněny procesní předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť byla podána osobou zjevně neoprávněnou.

V řízení před Ústavním soudem je totiž bezvýjimečně vyžadováno přímé porušení základních práv samotného stěžovatele a je vyloučena tzv. actio popularis. Tato podmínka řízení o ústavní stížnosti vyplývá z § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jenž stanoví, že "[ú]stavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem."

Z nyní posuzované ústavní stížnosti je jasně patrné, že jejím prostřednictvím má být zajištěna ochrana práv a zájmů osoby odlišné od stěžovatelky, tj. opatrovníka, který jejím jménem podal ústavní stížnost, aniž by s tím ovšem stěžovatelka vyjádřila souhlas. Tato okolnost je ostatně potvrzena samotným opatrovníkem, který v průběhu předchozího řízení ve svém návrhu na zproštění z funkce uvedl, že "musí v zájmu klientky postupovat proti vlastním zájmům" (srov. usnesení krajského soudu, bod 1). Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno ve prospěch stěžovatelky, a tudíž nedává rozumný smysl, aby se stěžovatelka nyní dovolávala (byť prostřednictvím svého procesního opatrovníka) jeho zrušení. Ústavní soud z důvodu hospodárnosti řízení o ústavní stížnosti v tomto specifickém případě nepřistoupil k adresování výzvy k odstranění vad podání ve smyslu zajištění řádného zastupování advokátem (s ohledem na okolnost, že zájmy stěžovatelky a opatrovníka jsou primárně kolizní), neboť ani tento procesní postup by nevedl k odstranění nedostatku aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti.

Pro úplnost lze dodat, že se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatelky na odklad právní moci meritorního rozhodnutí, a to jednoduše proto, že zjevně netvoří rámec nyní posuzovaného řízení, jenž se omezuje toliko na rozhodnutí o návrhu opatrovníka na jeho zproštění z funkce.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.

Za situace, kdy Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení, již samostatně nerozhodoval o návrhu na její přednostní projednání podle § 39 zákona o Ústavním soudu, neboť by to bylo nadbytečné.

Ústavní soud závěrem uvádí, že opatrovníkovi nic nebrání v tom, aby zamítnutí jeho návrhu na zproštění z funkce opatrovníka napadl ústavní stížností podanou vlastním jménem a směřující proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu shora citovaného § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Opatrovník není oprávněn napadat samotné rozhodnutí o zamítnutí jeho návrhu na zproštění z funkce, neboť v řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, neměl postavení účastníka řízení.