Ústavní soud III.ÚS 2004/24

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi ("okresní soud"), neboť má za to, že jimi okresní soud porušil její základní práva zaručená čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatelka byla napadeným usnesením ze dne 8. 4. 2024, vydaným asistentkou soudce okresního soudu, vyzvána k zaplacení soudního poplatku za dovolání podané v řízení o vyklizení a určení vlastnického práva k nemovitostem. Okresní soud stanovil poplatek ve výši 1 120 000 Kč podle položky č. 23 bodu 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků.

K námitkám stěžovatelky okresní soud toto usnesení potvrdil rovněž napadeným usnesením ze dne 3. 5. 2024.

Stěžovatelka nesouhlasí s výší stanoveného soudního poplatku a obě usnesení okresního soudu napadá ústavní stížností. Má za to, že v jejím případě měl být poplatek stanoven dle odlišné položky sazebníku [položka 23 bod 4 ve spojení s položkou 23 bod 1 písm. d)], a to ve výši 14 000 Kč. Odkazuje na nejednotnou soudní praxi při vyměření poplatků v identických případech, v nichž byla stěžovatelka účastnicí řízení. Stěžovatelka argumentuje rovněž zásadou in dubio pro libertatem či zásadou hospodárnosti.

Ústavní soud se před posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti zabýval otázkou, zda jsou k tomu splněny procesní předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a které jsou konkretizovány v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Uvedená ustanovení vyjadřují zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, tedy mj. když nebyly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany.

Pro nyní posuzovanou věc jsou rozhodující závěry pléna Ústavního soudu vyslovené ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). V tomto rozhodnutí plénum Ústavního soudu dovodilo, že ústavní stížnost toliko proti usnesení, jímž soud vyzývá účastníka řízení k zaplacení soudního poplatku, není přípustná. Tento závěr se plně uplatní i v nyní posuzovaném případě, a to přesto, že stěžovatelka nenapadla pouze toto usnesení, ale i usnesení o námitkách proti němu. Usnesení o námitkách je sice možno považovat nikoliv toliko za výzvu, ale za rozhodnutí o opravném prostředku, nicméně podání námitek dle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů ("zákon o vyšších soudních úřednících") není ve světle shora specifikovaného stanoviska pléna Ústavního soudu poslední možností, jak se mohla stěžovatelka domoci ochrany svých práv.

Stěžovatelce totiž i v této situaci zůstávala možnost v rozsahu, v němž dle jejího názoru soudem vyměřený soudní poplatek převyšoval její skutečnou poplatkovou povinnost, navrhnout soudu vrácení soudního poplatku ve smyslu § 10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Teprve zamítl-li by soud tento její návrh, měla by ve smyslu shora specifikovaného stanoviska pléna Ústavního soudu stěžovatelka možnost za podmínek vyčerpání všech dalších opravných prostředků, měla-li by nějaké k dispozici, podat případně ústavní stížnost. Uvádí-li stěžovatelka, že okresní soud již rozhodoval o jejím návrhu na vrácení soudního poplatku, mýlí se. V pořadí druhé napadené rozhodnutí je totiž "pouze" rozhodnutím o námitkách (srov. mj. přiložené podání stěžovatelky ze dne 22. 4. 2024, jež stěžovatelka sama označuje za námitku ve smyslu § 9 odst. 2 zákona o vyšších soudních úřednících).

Za této situace pak její ústavní stížnost nemůže být přípustná (srov. obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 297/19 ze dne 27. 3. 2019). Ústavnímu soudu nezbývá, než ústavní stížnost z výše uvedených důvodů odmítnout a odkázat stěžovatelku na předestřený postup ochrany jejích práv před obecnými soudy.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.