III.ÚS 2029/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2029/17 ze dne 8. 8. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Moniky Cihelkové, sídlem Vodičkova 707/37, Praha 1 - Nové Město, insolvenční správkyně dlužníka LESS & FOREST s. r. o., sídlem Ostrov 3, Zbraslavice, zastoupené Mgr. Ing. Gabrielou Jandovou, advokátkou, sídlem Vodičkova 707/37, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017 č. j. 29 NSČR 12/2016-B-990, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2015 č. j. 1 VSPH 1844/2014-B-844 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2014 č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-635, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Sberbank CZ, a. s., sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že Nejvyšší soud, stejně jako Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), absencí odůvodnění a svými postupy vykročily z mezí a zásad řádného a spravedlivého procesu stanovených zejména v čl. 95 Ústavy a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když porušily zásadu zákonnosti občanského soudního řízení [§ 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")] a uplatnily státní moc způsobem překračujícím meze stanovené zákonem a narušujícím princip nestrannosti a nezávislosti soudu. 2. Napadeným usnesením krajský soud v insolvenční věci výše uvedeného dlužníka vyslovil souhlas s tím, aby stěžovatelka vydala vedlejší účastnici jako zajištěné věřitelce výtěžek zpeněžení konkrétních zastavených a uhrazených pohledávek dlužníka v částce 2 966 794,98 Kč (výrok I) a 1 109 730,15 Kč (výrok II), a dále rozhodl o zániku zajišťovacích práv k těmto pohledávkám zpeněžením (výrok III) a uložil povinnost stěžovatelce jednak vydat uvedené částky [výrok IV a) a b)], jednak učinit zápis do upraveného seznamu pohledávek a jednak splnit svou povinnost podle § 167 odst. 5 insolvenčního zákona [výrok IV bod c) a d)], vedlejší účastnici pak uložil sdělit v této souvislosti číslo bankovního účtu (výrok V). Uvedený soud dospěl k závěru, že insolvenční správkyni nenáleží odměna za zpeněžení (inkaso pohledávek) v době reorganizace dlužníka, tj. od zahájení insolvenčního řízení do přeměny reorganizace v konkurs, neboť dispoziční oprávnění k pohledávkám měl v tomto období dlužník, který tak de iure zpeněžování pohledávek prováděl. Insolvenční soud měl dále za to, že zajištění věřitelé mají povinnost k úhradě poloviny zaplacené odměny a hotových výdajů i toho znalce, který zpracoval první znalecký posudek, nicméně byl toho názoru, že soud o odměně znalce usnesením nerozhoduje. 3. K odvolání stěžovatelky vrchní soud shora označeným usnesením usnesení krajského soudu ve výroku II co do částky 245 902,15 Kč potvrdil, ohledně částky 863 828 Kč toto rozhodnutí zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení; kromě toho odmítl stěžovatelčino odvolání proti výroku IV bod b). Odvolací důvody směřovaly k otázce odměny insolvenční správkyně při zpeněžování pohledávek a povinnosti zajištěného věřitele participovat na nákladech znalečného. Vrchní soud uvedl, že bylo-li inkasa pohledávek dosaženo při reorganizaci, tj. v době, kdy osobou s dispozičními oprávněními byl dlužník, nemá insolvenční správkyně nárok na odměnu za "zpeněžení" těchto pohledávek; proto v tomto rozsahu usnesení insolvenčního soudu v napadeném výroku II co do částky 245 902,15 Kč shledal věcně správným, a v tomto rozsahu je potvrdil. K otázce znalečného vrchní soud uvedl, že bylo povinností krajského soudu ověřit, zda odměna znalce byla schválena postupem podle § 154 insolvenčního zákona a zda již nedošlo k úhradě příslušné části odměny a hotových výdajů znalců; z těchto důvodů vrchní soud napadené usnesení ve výroku II co do částky 863 828 Kč zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. 4. Usnesení vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud výše uvedeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, přičemž odkázal na své závěry vyslovené v usnesení ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 29 NSČR 9/2016, vydaném ve věci téhož dlužníka, ale jiného zajištěného věřitele, kde se již měl vypořádat s identickou argumentací. II. Stěžovatelčina argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapitulovala předcházející řízení, a dále polemizovala s výše již citovaným závěrem obecných soudů, že za dobu od právní moci rozhodnutí o povolení reorganizace dlužníka do přeměny reorganizace v konkurs insolvenčnímu správci nenáleží odměna za "inkaso" pohledávek dlužníka, ale odměna podle § 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů. Napadená rozhodnutí považuje stěžovatelka za nepřesvědčivá, nedostatečně odůvodněná a rozporná s ustanovením § 283 věty druhé insolvenčního zákona. Proti rozhodnutí dovolacího soudu namítla, že z pohledu nakládání s výtěžkem zpeněžení dospěl k naprosto odlišnému závěru, než k jakému došel v rozhodnutí ze dne 30. 11. 2015 č. j. 29 ICdo 56/2013-97. Závěrem stěžovatelka obecným soudům vytkla, že bez řádného odůvodnění rozhodly v rozporu s výslovnou právní úpravou (§ 283 věta druhá insolvenčního zákona), když neuvedly, z jakého důvodu nepovažují pro účely stanovení odměny insolvenčního správce za zpeněžení využití bankovních kont, a v této souvislosti poukázala na judikaturu Ústavního soudu týkající se požadavků spravedlivého procesu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz sub 8), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. 9. Vycházeje z těchto úvah, Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená usnesení z ústavněprávního hlediska ob