Ústavní soud III.ÚS 204/25

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 1. 2025, se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného správního rozhodnutí, kterým byl schválen stavební záměr na stavbu "Obnova parku na v X".

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel podal ústavní stížnost po lhůtě stanovené pro její podání podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Jak vyplývá z doložky právní moci uvedené na napadeném rozhodnutí, které stěžovatel přiložil k doplnění ústavní stížnosti, tak napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 12. 2023. Již jen z této skutečnosti je zřejmé, že ústavní stížnost byla podána po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Stěžovatel sice podal proti tomuto rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), nicméně tato byla odmítnuta usnesením krajského soudu ze dne 6. 9. 2024 č. j. 62 A 60/2024-47 z důvodů podle § 46 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), tedy že žalobu podala osoba zjevně neoprávněná, a to navíc opožděně podle § 72 odst. 1 s. ř. s.

Kasační stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2024 č. j. 10 As 200/2024-30 a byla doručena zástupci stěžovatele dne 10. 12. 2024. Právě s datem doručení tohoto usnesení, tj. 10. 12. 2024, stěžovatel zjevně spojuje počátek lhůty pro podání ústavní stížnosti. S jeho právním názorem se však Ústavní soud neztotožňuje.

Ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu stanoví: "Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení."

Ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stanoví: "Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku."

V posuzované věci je zřejmé, že žaloba stěžovatele ve správním soudnictví nebyla odmítnuta jako nepřípustná z důvodů závisejících na uvážení správních soudů, ale že byla odmítnuta z objektivních důvodů stanovených v § 46 odst. 1 písm. b) a c) a § 72 odst. 1 s. ř. s. (chybějící aktivní legitimace stěžovatele a opožděnost podané žaloby). Stěžovateli tak nesvědčí beneficium zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního orgánu podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Nadto je nutno zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně brojí toliko proti napadenému rozhodnutí správního orgánu (viz petit i odůvodnění ústavní stížnosti), nikoliv proti rozhodnutí správních soudů o odmítnutí jeho žaloby ve správním soudnictví, pročež se Ústavní soud ústavností těchto rozhodnutí dále podrobněji nezabýval, nicméně je vhodné konstatovat, že prima facie žádnými ústavněprávními deficity tato rozhodnutí netrpí.

Z hlediska posouzení splnění podmínek řízení před Ústavním soudem nutno shledat, že, jak se podává z výše uvedeného, ústavní stížnost nebyla podána ve lhůtě podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.