III.ÚS 2041/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2041/15 ze dne 26. 1. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Morfakidu Ondrové, zastoupené JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou, se sídlem Jakubská 1, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2015 č. j. 23 EC 45/2014-18, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a INTERGRAM, nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s., IČO 00537772, se sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem, se sídlem Dlouhá 13, Praha 1, jako vedlejší účastník řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka brojí proti shora uvedenému rozsudku obecného soudu, neboť má za to, že jím byla porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), namítá též porušení čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Napadeným rozsudkem byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku řízení 2 700 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, jakož i povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Vedlejší účastník řízení se jako žalobce domáhal žalované částky z důvodu, že stěžovatelka měla zpřístupňovat díla, umělecké výkony či záznamy veřejnosti prostřednictvím zvukového zařízení (rádia), aniž jí bylo uděleno předchozí oprávnění k výkonu tohoto práva výkonných umělců a výrobců záznamů. Tyto skutečnosti měl žalobce zjistit kontrolou provedenou v provozovně stěžovatelky (Ebby - zdraví a krása) dne 2. 7. 2012 v 11.30 hod. Po provedeném dokazování dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je důvodná, a to na základě zjištění, že stěžovatelka vlastnoručně podepsala záznam o provedené kontrole, čímž měla potvrdit správnost údajů v protokolu uvedených. Dle názoru soudu stěžovatelka nijak neprokázala, že zvukové zařízení bylo používáno pouze před nebo po pracovní době a pro její soukromou potřebu. V odůvodnění poukázal též na skutečnost, že stěžovatelka podnikala na základě živnostenského oprávnění mj. pro kulturní, kulturně vzdělávací a zábavní zařízení a měla i oprávnění k pořádání kulturní produkce. II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se krajský soud nevypořádal s podstatnými skutečnostmi tvrzenými stěžovatelkou, ale ani své rozhodnutí se jimi nezabývat neodůvodnil. Má za to, že se krajský soud bezdůvodně odchýlil od judikatury Ústavního soudu ?např. nález ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 3076/13 (N 57/73 SbNU 125)?. Již ve svém písemném vyjádření ze dne 29. 9. 2014 tvrdila, že přístroj, pomocí kterého mělo údajně dojít k neoprávněnému zpřístupňování, sloužil pouze pro soukromou potřebu a v souvislosti s jeho užitím nedošlo k přímému ani nepřímému hospodářskému nebo obchodnímu prospěchu. Tyto skutečnosti opakovaně konstatovala i při jednání dne 7. 4. 2015. Soud se s uvedenými argumenty stěžovatelky nevypořádal a v důsledku toho rozhodl v rozporu se skutečným skutkovým stavem. 4. Stěžovatelka s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 2061/08 (N 63/61 SbNU 29) poukázala na to, že krajský soud dovodil neoprávněné zpřístupňování na základě skutečnosti, že stěžovatelka podepsala záznam o kontrole, čímž stvrdila přítomnost rádia v provozovně. Podpisem na záznamu o kontrole však stěžovatelka stvrdila pouze přítomnost zařízení v provozovně, nikoli jeho provoz. Záznam o kontrole navíc neobsahuje všechny podstatné náležitosti (viz nález ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2496/14, bod 30), a to označení provozovatele veřejné produkce, adresu provozovatele, dále ani telefon či e-mail provozovatele. 5. Stěžovatelka dále poukazuje na ustanovení § 30 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, podle něhož: "Za užití díla podle tohoto zákona se nepovažuje užití pro osobní potřebu fyzické osoby, jehož účelem není dosažení přímého nebo nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu, nestanoví-li zákon jinak.". Krajský soud se nevypořádal s argumentem stěžovatelky, když opakovaně uváděla, že účelem provozování rádia není zajištění hospodářského prospěchu. Stěžovatelka užívala rádio výlučně pro svoji vlastní potřebu. Zákon při užití pro osobní potřebu neukládá povinnost uzavřít smlouvu s kolektivním správcem a uhradit příslušnou částku. Případné autoritativní uložení této povinnosti je v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny, resp. čl. 2 odst. 4 Ústavy. Jelikož je (v souladu s nálezem ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2186/14) povinností kolektivního správce, aby u kontrolované osoby prokázal povinnost mít uzavřenou licenční smlouvu na užití chráněných děl, tedy vyvrátit tvrzení stěžovatelky, že zařízení užívá pro osobní potřebu a nezískává žádný hospodářský či obchodní prospěch, nelze stěžovatelce tuto povinnost soudně uložit, nesplní-li kolektivní správce svoji povinnost. 6. Za neoprávněné zpřístupňování lze považovat pouze sdělování "veřejnosti". Stěžovatelce nebylo prokázáno, že by docházelo k zpřístupňování veřejnosti, a to v souladu s názorem Ústavního soudu (viz nález sp. zn. III. ÚS 2429/14), jenž vychází z judikatury Soudního dvora Evropské unie, kdy veřejnost (při "sdělování") musí být v každém jednotlivém případě hodnocena z hlediska, zda je "tvořena blíže neurčeným počtem potenciálních posluchačů a zejména pak dosti vysokým počtem osob". Pokud by se soud touto záležitostí zabýval, zjistil by, že k naplnění uvedeného pojmu "veřejnosti" ve smyslu dosti vysokého počtu osob nemohlo dojít, jelikož obchod stěžovatelky navštívilo denně přibližně 10 zákazníků. Dále Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 3076/13 uvedl jako nezbytné v konkrétním případě zkoumat, "zda veřejnost byla tím či oním způsobem vnímavá vůči provozování rádia prodavačkou zaměstnanou v dané prodejně stěžovatelky, tj. zda vysílání rozhlasového přijímače v prodejně stěžovatelky sloužilo (mohlo objektivně sloužit) jako zvuková kulisa k navození "lepší nákupní atmosféry", resp. k "nárůstu počtu jejích zákazníků". 7. Stěžovatelka provozovala specializovaný obchod zaměřený na zdraví a krásu. Nedílnou součástí péče o zákazníky tak bylo poradenství v podobě komunikace s příchozími zákazníky, zjištění jejich požadavků a doporučení vhodného řešení. Z podstaty věci vyplývá, že pokud by rádio bylo puštěné, muselo by být tak tiše, aby stěžovatelka mohla nerušeně komunikovat se zákazníky, a je tedy sporné, zda by zákazníci hudbu vůbec vnímali. O tom, že provozování zařízení nemělo hospodářský či obchodní prospěch svědčí i ta skutečnost, že stěžovatelka byla nucena po 9 měsících provozovnu zrušit, jelikož vykazovala vyšší výdaje než příjmy, a to především z důvodu nízkého počtu zákazníků. 8. Stěžovatelka shrnuje, že zákon neukládá povinnost uzavřít smlouvu s kolektivním správcem autorských práv a uhradit příslušnou částku v případě, kdy stěžovatelka užívá rádio pouze a výhradně pro sebe, nikoli za účelem dosažení ekonomického či obchodního prospěchu. Zákon nezakazuje stěžovatelce využít rádio pro osobní potřebu bez uzavření příslušné smlouvy za účelem zkrácení dlouhé chvíle, kdy se v provozovně nenachází žádný zákazník, kterému by mohla pomoci. Krajský soud v Brně porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, kdy se nedostatečně zabýval a řádně nevypořádal s argumenty stěžovatelky a rozhodl na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu. II. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka a replika stěžovatelky 9. Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka jako žalobkyně nenavrhla důkazy k prokázání svých sporných tvrzení o tom, že rozhlasový přijímač ve své provozovně provozovala pro svou soukromou potřebu a v souvislosti s jeho užitím nedošlo k přímému ani nepřímému hospodářskému nebo obchodnímu prospěchu. Na soudním jednání dne 7. 4. 2015 sdělila, že z produkce nemohla mít žádný prospěch, neboť za období předmětného roku 2012 zůstala ve ztrátě, neprodané zboží jí zůstalo a dle jejího názoru z produkce šířené rádiem v její provozovně nemohla mít žádný prospěch. K důkazu navrhla pouze předložení zboží, které jí neprodané zůstalo. Tento důkaz soud neprovedl, protože jej považoval za nadbytečný ke zjištění skutkového stavu, který byl dostatečně zjištěn již z provedených listinných důkazů. Tvrzení stěžovatelky, že v roce 2012 podnikala se ztrátou, nemělo pro rozhodování kauzy význam, mohlo jen naznačit možnou motivaci podnikatelsky neúspěšné stěžovatelky ušetřit alespoň tím, že neplatila autorské odměny, resp. licenční poplatky. 10. Krajský soud uvedl, že si je vědom toho, že účastníky při jednání dne 7. 4. 2015 nepoučil podle § 118a občanského soudního řádu. J