III.ÚS 2045/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2045/24 ze dne 25. 9. 2024 Náklady řízení z pohledu posouzení míry úspěchu účastníka řízení ve věci   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Ing. Jozefa Vozára, zastoupeného JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1 - Staré Město, proti výroku II rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. února 2023 č. j. 5 Cmo 15/2019-534, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti CYRRUS, a. s., se sídlem Veveří 3163/111, Brno, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Výrokem II rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. února 2023 č. j. 5 Cmo 15/2019-534 bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok II rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. února 2023 č. j. 5 Cmo 15/2019-534 se ruší. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II o náhradě nákladů řízení v záhlaví uvedeném rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Stěžovatel (žalobce) se žalobou po vedlejší účastnici řízení (žalované) domáhal zaplacení částky ve výši 2 998 261,20 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Tu měla stěžovateli způsobit vedlejší účastnice řízení v důsledku nedodržení pravidel pro obchodníka s cennými papíry stanovených v § 15 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o podnikání na kapitálovém trhu"). 3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 8. 2018 č. j. 21 Cm 186/2013-315 ve znění opravného usnesení ze dne 9. 11. 2018 č. j. 21 Cm 186/2013-324 žalobu stěžovatele v celém rozsahu zamítl (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení ve výši 329 286,60 Kč (výrok II). 4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") v pořadí prvním rozsudkem ze dne 4. 4. 2019 č. j. 5 Cmo 15/2019-383 změnil rozsudek krajského soudu tak, že vedlejší účastnici řízení uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 1 494 770,95 Kč s příslušenstvím (výrok I). Ve zbývající části, tj. co do částky 1 503 490,25 Kč s příslušenstvím, zamítavý rozsudek krajského soudu potvrdil (výrok II). Dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), neboť úspěch a neúspěch stěžovatele a vedlejší účastnice řízení byl v podstatě stejný [srov. § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Vrchní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice řízení svým jednáním porušila povinnosti obchodníka s cennými papíry podle § 15 odst. 1 a 2 zákona o podnikání na kapitálovém trhu a dovodil i příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a skutečně vzniklou škodou, kterou spočítal na částku 2 989 541,90 Kč (tedy méně než žalobou požadoval stěžovatel). Vrchní soud ovšem současně dodal, že na vzniklé škodě se podílel i stěžovatel, který byl po vyplnění dotazníku investora vyhodnocen jako zkušený zákazník. Vzhledem k tomu, že stěžovatel slepě důvěřoval dokumentaci vedlejší účastnice řízení a současně neověřoval, zda je či není s jeho prostředky na účtu vedlejší účastnice řízení disponováno, stanovil vrchní soud podíl stěžovatele na vzniklé škodě ve výši 50 %. 5. Na základě dovolání vedlejší účastnice řízení byl tento v pořadí první rozsudek vrchního soudu v měnícím výroku I ve věci samé a ve výroku III o náhradě nákladů řízení zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021 č. j. 27 Cdo 3561/2019-424. Důvodem pro zrušení rozsudku bylo, že vrchní soud bez náležitého zdůvodnění neprovedl vedlejší účastnicí řízení navržený důkaz svědeckou výpovědí. 6. Výrok II prvního rozsudku vrchního soudu nebyl napaden dovoláním a nabyl samostatně právní moci. Po nabytí právní moci výroku II prvního rozsudku vrchního soudu a ještě před vydáním kasačního rozsudku Nejvyššího soudu uhradila vedlejší účastnice řízení stěžovateli částku ve výši 1 494 770,95 Kč s příslušenstvím. 7. Následně vrchní soud v pořadí druhým a stávající ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 2. 2. 2023 č. j. 5 Cmo 15/2019-534 potvrdil rozsudek krajského soudu, jímž byla žaloba zamítnuta v rozsahu částky ve výši 1 494 770,95 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť úspěch stěžovatele a vedlejší účastnice řízení vyhodnotil opět jako stejný. 8. I v pořadí druhý rozsudek vrchního soudu napadla vedlejší účastnice řízení dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2024 č. j. 27 Cdo 1856/2023-592 odmítnuto jako nepřípustné. 9. Stěžovatel podal proti výroku II v pořadí druhého rozsudku vrchního soudu o náhradě nákladů řízení dne 15. 5. 2023 ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1309/23 odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), pro nepřípustnost (předčasnost z důvodu dovolání podaného vedlejší účastnicí řízení - viz výše). 10. Za dané situace (po rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání vedlejší účastnice řízení) podává stěžovatel proti výroku II v pořadí druhého rozsudku vrchního soudu o náhradě nákladů řízení opětovně ústavní stížnost. II. Argumentace stěžovatele 11. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatel se domáhá pouze zrušení výroku II v pořadí druhého rozsudku vrchního soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Nejprve rekapituluje skutkový stav, dosavadní průběh řízení a v něm vydaná rozhodnutí. Za podstatné považuje, že vrchní soud druhým rozsudkem stěžovateli opětovně přisvědčil a potvrdil jeho úspěch v části, která byla předmětem řízení. Důvodem pro částečné potvrzení zamítavého výroku byla výhradně skutečnost, že žalovaný nárok již byl uhrazen, čímž odpadl předmět řízení. Dále poukazuje na to, že proběhne-li v jedné věci více nalézacích řízení, musí být úspěch účastníka posuzován pro každé řízení zvlášť. Předmětem řízení zůstal nárok na zaplacení částky 1 494 770,95 Kč s příslušenstvím, s nímž byl stěžovatel úspěšný, neboť vedlejší účastnice řízení plnila na základě pravomocného rozhodnutí. Stěžovateli tak měla být přiznána přinejmenším náhrada nákladů dovolacího a na něj navazujícího odvolacího řízení. Vrchní soud podle stěžovatele postupoval mechanicky a přepjatě formalisticky a odchýlil se i od rozhodovací praxe Ústavního soudu [nález ze dne 7. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 804/08 (N 152/62 SbNU 333) nebo ze dne 24. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 2890/20 (N 40/104 SbNU 412)]. Kromě toho stěžovatel namítá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu. III. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení, replika stěžovatele 12. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka a vedlejší účastnici řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si dále od krajského soudu vyžádal spis sp. zn. 21 Cm 186/2013. 13. Vrchní soud ve vyjádření uvedl, že již ve svém prvním rozsudku ze dne 4. 4. 2019 č. j. 5 Cmo 15/2019-383 zohlednil podíl stěžovatele na způsobení škody, což se projevilo ve výroku o náhradě nákladů řízení, u něhož aplikoval § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 804/08 nelze aplikovat, neboť nárok uplatňovaný stěžovatelem spočíval v materiální škodě, která je přesně vyčíslitelná, a nikoliv v imateriální újmě, u níž nelze výši škody jednoznačně stanovit. Závěr, že se na škodě v poměrné výši podílel i stěžovatel, nebyl pouhou úvahou soudu, nýbrž šlo o exaktní vyčíslení spoluúčasti stěžovatele na škodě jemu způsobené. Rovněž nález sp. zn. I. ÚS 2890/20 neodpovídá skutkově nyní posuzované věci. Za situace, kdy byla Nejvyšším soudem zrušena část rozsudku vrchního soudu, kterou bylo žalobě vyhověno, došlo i ke zrušení navazujícího nákladového výroku. Proto bylo povinností vrchního soudu, aby po novém projednání a rozhodnutí věci (byť jen v části zrušené Nejvyšším soudem) rozhodl o nákladech řízení, a