III.ÚS 2078/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2078/21 ze dne 7. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů a) JUDr. Františka Kučery a b) JUDr. Marcely Kučerové, zastoupených Mgr. Petrou Raškovou, advokátkou, sídlem Breitfeldova 704/1, Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. června 2021 č. j. 30 A 42/2021-127, a s ní spojeným návrhem na zrušení § 28 odst. 1 věta prvá zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů, a § 1 odst. 2, § 4 odst. 2 a § 4a zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2020, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a 1) Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové a 2) Ředitelství silnic a dálnic ČR, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Se svou ústavní stížností spojili stěžovatelé návrh na zrušení § 28 odst. 1 věta prvá zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vyvlastnění"), a § 1 odst. 2, § 4 odst. 2 a § 4a zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2020. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím prvního vedlejšího účastníka ze dne 10. 5. 2021 č. j. KUKHK- 18688/MJ/2020-32 bylo stěžovatelům odňato vlastnické právo k částem specifikovaných pozemků doposud zapsaných na LV č. X1, pro kat. území H., obec H., okres Náchod, u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Náchod, a dále bylo omezeno vlastnické právo stěžovatelů formou zřízení věcného břemene (služebnosti) realizací a umístěním přeložky VTL plynovodu na pozemcích parc. č. X2, X3, X4, v témže katastrálním území a shodně zapsaných jako pozemky vyvlastněné. 3. Stěžovatelé se žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") domáhali přezkoumání citovaného rozhodnutí a zároveň požádali, aby byl žalobě přiznán odkladný účinek podle § 4 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (liniový zákon), ve znění pozdějších předpisů. 4. Usnesením ze dne 24. 6. 2021 č. j. 30 A 42/2021-127 krajský soud rozhodl, že žalobě se odkladný účinek nepřiznává. Krajský soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by stěžovatelům hrozilo závažné omezení jejich práv, z něhož v návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě vyjádřili obavu. Nebyla tak naplněna první ze stanovených zákonných podmínek pro přiznání odkladného účinku žalobě, proto se krajský soud již nemusel zabývat problematikou zbývajících dvou podmínek, neboť by to bylo pro posouzení důvodnosti návrhu zcela nadbytečné. Krajský soud současně připomněl, že stěžovatelům nehrozí vznik závažné újmy po dobu řízení před krajským soudem, neboť o žalobě musí soud podle § 4a odst. 3 liniového zákona rozhodnout do 60 dnů od jejího podání. 5. Podáním ze dne 30. 8. 2021 stěžovatelé Ústavnímu soudu sdělili, že o jejich žalobě již bylo rozhodnuto, a to tak, že krajský soud rozsudkem ze dne 21. 7. 2021 č. j. 30 A 42/2021-161 rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 10. 5. 2021 č. j. KUKHK-18688/MJ/2020-32 pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že si je vědom toho, že je u Ústavního soudu podán návrh na zrušení § 4a liniového zákona, primárně se tedy nabízelo řízení přerušit a vyčkat rozhodnutí Ústavního soudu, krajský soud však k tomuto kroku nepřistoupil, neboť se domnívá, že pro ochranu veřejných subjektivních práv stěžovatelů bylo v dané věci efektivnější věc projednat a rozhodnout, neboť rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění je zatíženo vadou nezákonnosti, pro kterou je nutné je bez dalšího zrušit. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že krajský soud se při svém rozhodování o jejich žádosti o přiznání odkladného účinku zabýval toliko podmínkou, zda jsou práva stěžovatelů vážně ohrožena, a tu neshledal naplněnou. Stěžovatelé s tímto závěrem nesouhlasí, poukazují na nevratné a penězi neodčinitelné následky, k nimž v důsledku vydaného správního rozhodnutí ve spojení s napadeným usnesením krajského soudu došlo. Stěžovatelé se neztotožňují ani se závěrem krajského soudu, že přiznání odkladného účinku žalobě nemá ve vztahu k účinkům rozhodnutí o vyvlastnění žádný význam, a související odkaz krajského soudu na judikaturu Ústavního soudu mají za zcela nepřiléhavý. Stěžovatelé dále spatřují pochybení krajského soudu v tom, že se nezabýval namítanou (v ústavní stížnosti argumentačně rozvedenou) protiústavností dotčené právní úpravy spočívající zejména v nerovnosti v přiznání odkladného účinku správní žaloby podle zákona o vyvlastnění na straně jedné a liniového zákona na straně druhé, a nevyjádřil se k návrhu stěžovatelů, aby řízení přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz]. 9. Ústavní soud ve věci stěžovatelů neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelů zasaženo nebylo. 10. Podle § 4 liniového zákona platí, že je-li podána žaloba proti rozhodnutí podle zákona o vyvlastnění, přizná soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením žalobě odkladný účinek, jestliže je žalobce závažně ohrožen ve svých právech a přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem. 11. Stěžovatelé napadli ústavní stížností usnesení krajského soudu, kterým se žalobě odkladný účinek nepřiznává. K povaze rozhodnutí o nepřiznání odkladného ú