III.ÚS 2097/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2097/17 ze dne 16. 10. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Padrtové, zastoupené JUDr. Janou Rožnovskou, advokátkou, sídlem Lidická 1005/23b, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2017 č. j. 19 Co 233/2016-240, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Olgy Vorlové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), jímž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejího ústavního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 215 C 10/2014 se podává, že uzavřela s vedlejší účastnicí smlouvu o nájmu bytu. Stěžovatelka v květnu roku 2012 smlouvu vypověděla, dle vedlejší účastnice od června do srpna neplatila nájemné ani platby za služby, a proto ji zažalovala o zaplacení částky 57 930 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem městského soudu ze dne 17. 2. 2016 č. j. 215 C 10/2014-205 bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je vedlejší účastnici povinna zaplatit částky 13 555 Kč a 14 245 Kč s příslušenstvím jako náhradu za dlužné nájemné. V částce 35 600 Kč, představující tvrzenou náhradu škody, soud žalobu zamítl. 3. Proti tomuto rozsudku podaly stěžovatelka i vedlejší účastnice odvolání, o kterém bylo napadeným rozsudkem krajského soudu rozhodnuto tak, že se napadený rozsudek městského soudu potvrzuje. Krajský soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv především ve stanovení povinnosti zaplatit vedlejší účastnicí poplatek z prodlení, aniž to má oporu v hmotném právu. Dále považuje odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu za nedostatečné, když není vypořádán jí předestřený odvolací důvod. Stěžovatelka považuje postup obecných soudů, kterým přiznaly vedlejší účastnici právo na poplatek z prodlení za období před 1. 1. 2014 [t. j. před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník")] za protiústavní, jelikož nejpozději s účinností zákona č. 132/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 132/2011 Sb."), se postavení pronajímatele a nájemce jako účastníků závazkového vztahu již zásadním způsobem neliší od jiných závazkových vztahů a není žádného objektivního důvodu, proč by se mělo se subjekty závazkového vztahu zacházet ve srovnatelné situaci rozdílným způsobem. Dále stěžovatelka namítá, že placení tohoto poplatku po 31. 12. 2013 (tj. ode dne nabytí účinnosti občanského zákoníku) nemá oporu v právním předpisu, jelikož bylo současně s účinností občanského zákoníku zrušeno nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky. Konečně stěžovatelka napadenému rozsudku vytýká nedostatečné odůvodnění. Její námitky nesprávného právního posouzení povinnosti platit poplatek z prodlení (vznesené i v její ústavní stížnosti) krajský soud dle názoru stěžovatelky řádně neprozkoumal, jelikož jeho odpověď na ně se omezila na konstatování, že "soud I. stupně správně posoudil povinnost žalované uhradit tuto částku na dlužném nájemném, a to včetně poplatku z prodlení dle platných právních předpisů v době vzniku prodlení ze strany žalované." Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. III. Vyjádření účastníka řízení 5. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejší účastnici řízení (ta na výzvu nereagovala). 6. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že výše poplatku z prodlení odpovídá tomu, jak dlouho již stěžovatelka uvedenou částku dluží. Stěžovatelčiny úvahy ohledně změny postavení účastníků nájemního vztahu považuje krajský soud za špatně uchopitelné a poněkud abstraktní, a naopak je nepovažuje za správné, neboť právní předpisy z daného období byly jasné. Znění právních předpisů pak plně odpovídá i napadené rozhodnutí. Stěžovatelka si musí být dle krajského soudu vědoma svých dluhů. Soudy v daném řízení nemohly "vykombinovat" jinou výši poplatku z prodlení, neboť takový postup by byl rozporný s jasnou právní úpravou. 7. S ohledem na to, že vyjádření účastníka řízení nepřineslo žádné nové skutečnosti či závěry pro posuzovanou věc (pouze vyložil, proč odkázal na závěry okresního soudu a proč považoval právní stav za zcela jednoznačný), nebylo již třeba vyzývat stěžovatelku k případné replice. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 11. Stěžovatelka nerozporuje, že se v prodlení s placením nájemného ocitla. Nesouhlasí však s tím, jakým způsobem byla obecnými soudy vyložena přechodná ustanovení občanského zákoníku, ve vztahu k jí stanovené povinnosti zaplatit poplatek z prodlení. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy tvrdila, že tato povinnost po nabytí účinnosti občanského zákoníku již neexistuje. Oponuje tak jejich závěru, že tato povinnost, vznikla-li předtím, než nabyl účinnosti, trvá i po nabytí jeho účinnosti, neboť to plyne z § 3074 občanského zákoníku. Stěžovatelka dále nesouhlasí ani s aplikací dřívější právní úpravy v daném řízení pro její protiústavnost. 12. Ústavní soud se tak v první řadě musel zabývat otázkou (proti)ústavnosti aplikované právní úpravy. Stěžovatelčinu povinnost dovodily soudy aplikací § 697 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Toto ustanovení shledal Ústavní soud již v minulosti ústavně konformním v nálezu ze dne 14. 3. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 30/04 (N 55/40 SbNU 533). Na jeho podrobné odůvodnění, jež je stěžovatelce podle ústavní stížnosti známo, lze tedy toliko odkázat. Na tomto místě postačí zopakovat závěr, že v daných vztazích jde - s ohledem na specifické postavení pronajímatele a nájemce - o disproporcionalitu, popř. nerovnost ústavně akceptovatelnou, a o právní stav, který diskriminační povahu nemá. Ve věci rozhodující senát Ústavního soudu tak neshledal žádný důvod se od uvedených závěrů odchýlit a postupovat podle § 23 zákona o Ústavním soudu. Na dopadu uvedených závěrů pro posuzovanou věc nemění nic ani zákon č. 132/2011 Sb. Ani tento zákon novelizující ustanovení hmotného práva o nájmu bytu nezrušil důsledně jistou nerovnost v postavení pronajímatele a nájemce ve prospěch nájemce, jež byla pro Ústavní