III.ÚS 2101/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2101/09 ze dne 24. 9. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: EASY ENTERPRISES INC., Francis Rachel Street, P.O. BOX 1312, Victoria, Mahé, Seychelská republika, právně zastoupeného JUDr. Věrou Rýdlovou, advokátkou AK se sídlem Dobronická 1257, 148 25 Praha 4, směřující proti zásahu insolvenčního správce, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 192 odst. 1 věta první, část za středníkem, zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Návrh na zrušení ustanovení § 192 odst. 1 věta první, část za středníkem, zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. srpna 2009, se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud vyslovil, že zásahem JUDr. Jiřího Komárka, insolvenčního správce (jako veřejného činitele sui generis) dlužníka EUROPROFI CZ, a. s. v likvidaci, spočívajícím v nepopření pohledávky č. 4. 1. věřitele MARCEGAGLIA S.p.A. na přezkumném jednání, konaném dne 10. června 2009, byla v insolvenčním řízení sp. zn. KSPA 56 INS 4267/2008, porušena základní práva stěžovatele zakotvená v článku 11 a článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud insolvenčnímu správci uložil povinnost zdržet se zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Společně s ústavní stížností stěžovatel podal návrh na zrušení ust. § 192 odst. 1, věta první, část za středníkem, zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), (dále jen "insolvenční zákon"). II. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo v rámci insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, pod sp. zn. KSPA 56 INS 4267/2008, a to v důsledku postupu insolvenčního správce JUDr. Jiřího Komárka, který na přezkumném jednání konaném dne 10. června 2009 nepopřel pořadí (resp. na jiném místě ústavní stížnosti uvádí i pravost a výši) pohledávky č. 4.1. věřitele č. 4., obchodní společnosti MARCEGAGLIA S.p.A., Via dei Bresciani 16, Gazzoldo degli Ippoliti, Italská republika, ačkoli mu bylo známo, že ohledně zajištění této pohledávky zástavním právem k majetku dlužníka (k nemovitostem zapsaným na LV č. 1443 pro obec a katastrální území Hradec Králové a nemovitostem zapsaným na LV č. 1443 pro obec Hradec Králové, katastrální území Pražské Předměstí) probíhají mezi insolvenčním dlužníkem a věřitelem MARCEGAGLIA S.p.A. dlouhodobé spory, v jejichž rámci byla zásadně zpochybněna existence zástavního práva, a to zejména s ohledem na výrok rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. dubna 2008 č. j. 11 C 320/2006-184. Stěžovatel uvádí, že "aktuálně bylo ve věci podáno dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud"). III. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s postupem insolvenčního správce, který při přezkumném jednání nepopřel pohledávku č. 4. 1. věřitele MARCEGAGLIA S.p.A., čímž došlo podle jeho názoru k porušení jeho ústavně zaručených práv. Protože v dané situaci se uplatní ust. § 192 odst. 1 insolvenčního zákona, které nepřiznává jednotlivým věřitelům právo, aby popřeli pravost, výši či pořadí přihlášených pohledávek, navrhuje stěžovatel rovněž zrušení části tohoto ustanovení. Podle ust. § 192 odst. 1 insolvenčního zákona dlužník a insolvenční správce mohou popírat pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek; jednotliví věřitelé toto právo nemají. Stanovisko, které insolvenční správce zaujal k jednotlivým pohledávkám v seznamu přihlášených pohledávek, může při přezkumném jednání změnit. Zákon přiznává právo popírat přihlášené pohledávky, uplatněné v insolvenčním řízení, insolvenčnímu správci a dlužníkovi. Věřitelé přišli novou právní úpravou o právo popírat na přezkumném jednání přihlášené pohledávky insolvenčních věřitelů, avšak toto odnětí práva jim zákon kompenzuje možností odvolat po přezkumném jednání soudem ustanoveného insolvenčního správce a ustanovit správce nového podle vlastního výběru na schůzi věřitelů podle ust. § 29 odst. 1 insolvenčního zákona (viz Kotoučová J. a kol.: Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. C. H. Beck, 1. vydání 2007, str. 466 an). V důvodové zprávě k citovanému ustanovení se uvádí, že právo učinit popěrný úkon vůči přihlášce pohledávky má dlužník a insolvenční správce; toto právo nemají konkursní věřitelé. Právo věřitelů vyjádřit se k přihláškám ostatních věřitelů je "vtěleno" do osoby insolvenčního správce. Věřitelům je ustanovením § 29 insolvenčního zákona dáno právo aktivního výběru osoby, která bude v konkrétním konkursním řízení vykonávat funkci insolvenčního správce. Výběrem insolvenčního správce určí věřitelé osobu, které svěří provedení testu správnosti nároků uplatněných jednotlivými přihláškami pohledávek. Věřitelé, kteří nepřistoupili dostatečně vážně k možnosti ovlivnit volbu osoby insolvenčního správce na první schůzi věřitelů, konané po přezkumném jednání, příp. tuto možnost ignorovali, tj. neúčastnili se příslušné schůze věřitelů, nesou díl odpovědnosti za nedostatečný výkon testu správnosti přihlášených pohledávek (jejich nesprávné přezkoumání) ze strany insolvenčního správce. IV. Podle ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci") bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním, ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci" nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 4, str. 243, usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 233/02, publikané ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27, usn. č. 30, str. 337, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V souzené věci spatřuje stěžovatel jiný zásah orgánu veřejné moci v postupu insolvenčního správce JUDr. Jiřího Komárka, který na přezkumném jednání konaném dne 10. června 2009 nepopřel pohledávku č. 4.1. věřitele č. 4., obchodní společností MARCEGAGLIA S.p.A. Otázkou definování pojmu "orgán veřejné moci" se již zabýval Ústavní soud ČSFR a Ústavní soud na jeho judikaturu v tomto směru poukázal. V usnesení ze dne 9. června 1992 sp. zn. I. ÚS 191/92 Ústavní soud ČSFR definoval veřejnou moc jako moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není s tímto orgánem v rovnoprávném postavení a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí na vůli subjektu. Kritériem pro určení, zda i jiný subjekt jedná jako orgán veřejné moci, je skutečnost, zda konkrétní subjekt rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná. Pokud jde o postavení insolvenčního správce, jako procesního subjektu insolvenčního řízení, názory se liší. Dle důvodové zprávy k ust. § 21 insolvenčního zákona je možno insolvenčního správce v návaznosti i na judikaturu vytvořenou k zákonu č. 328/1992 Sb., označit z hlediska jeho postavení za veřejného činitele sui generis. Existuje však i názor, že insolvenční správce (ani dosavadní konkursní správce) nemá postavení veřejného č