III.ÚS 2104/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2104/25 ze dne 14. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obchodní korporace Metrostav Infrastructure, a. s., sídlem Koželužská 2246/5, Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem, sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2025 č. j. 5 Tdo 63/2024-6694, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2023 č. j. 5 To 4/2023-6493 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. září 2022 č. j. 62 T 4/2022-6159, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu 1. Stěžovatelka je právnická osoba, která na základě smlouvy o prodeji části podniku nabyla v roce 2020 od svého jediného akcionáře vlastnické právo k části (jeho) závodu. V důsledku tohoto převodu byla stěžovatelka, na základě podnětu Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 12. 2020 "vtažena" do probíhajícího trestního řízení. Orgány činné v trestním řízení v následných řízeních, s odkazem na § 10 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o trestní odpovědnosti právnických osob"), dovodily přechod trestní odpovědnosti jediného akcionáře na stěžovatelku. 2. V projednávané věci Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") shledal stěžovatelku společně s dalšími právnickými osobami a jednou fyzickou osobou vinnou pro jednání uvedené pod body 3 a 4, přesto upustil od uložení souhrnného trestu, a to s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2020 sp. zn. 4 T 42/2016 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 6. 2022 sp. zn. 2 To 127/2020. Poškozená byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Vrchní soud ve veřejném zasedání k odvolání obžalovaných částečně zrušil napadený rozsudek i ve vztahu ke stěžovatelce ve výroku o vině, celý výrok o trestu a výrok o náhradě škody. Stěžovatelku nově uznal vinnou za pomoc ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě ve stádiu pokusu [§ 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) trestního zákoníku], za zločin podplacení [§ 332 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku], za zločin poškození finančních zájmů Evropské unie ve stádiu pokusu [§ 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 trestního zákoníku] a za zločin dotačního podvodu ve stádiu přípravy [§ 212 odst. 1, odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) trestního zákoníku; § 212 odst. 7 trestního zákoníku], vždy ve znění účinném od 1. 10. 2020. Také vrchní soud podle § 44 trestního zákoníku, za použití § 1 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob upustil od uložení souhrnného trestu stěžovatelce ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2020 sp. zn. 4 T 42/2016, jenž nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2022 sp. zn. 2 To 127/2020. Vrchní soud odkázal poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních; odvolání státního zástupce zamítl. 4. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání odsouzených právnických osob i státního zástupce odmítl jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení 5. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), spatřuje v postupu obecných soudů porušení práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a v čl. 6 odst. 3 písm. a), b), c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti vtažení do probíhajícího trestního řízení, na základě podnětu státního zástupce ze dne 18. 12. 2020, aniž by dříve bylo její trestní stíhání zahájeno a o její účasti na něm formálně rozhodnuto s možností užití opravných prostředků. V hlavním líčení bylo provedeno dokazování přechodu trestní odpovědnosti na stěžovatelku a toto bylo vyhodnoceno až v napadeném rozsudku krajského soudu. Podle stěžovatelky byl postup založen na nesprávném právním názoru o automatickém přechodu procesního nástupnictví právnické osoby v důsledku převodu části obchodního závodu. Stěžovatelka uvedla, že podobný postup v jejím případě není ojedinělý a Nejvyšší soud se jím zabýval i v související věci, v níž rozhodl usnesením ze dne 19. 6. 2024 sp. zn. 5 Tdo 1125/2023. Na ústavní stížnost podanou proti uvedenému usnesení (sp. zn. III. ÚS 3031/24) stěžovatelka odkazuje, respektive uvedenou argumentaci opakuje, případně doplňuje. 7. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům i vedlejším účastníkům řízení. 8. Krajský soud především poukázal na vypořádání námitek stěžovatelky v napadeném usnesení Nejvyššího soudu. Dále odkázal na právní úpravu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, její účel a nástupnictví právnických osob v trestním řízení. Postup zvolený orgány činnými v trestním řízení proto považuje za správný. 9. Vrchní soud ve vyjádření uvedl, že postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k porušení práv stěžovatelky. 10. Nejvyšší soud odkázal na své vyjádření k věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 3031/24 a stručně zopakoval tam uvedenou argumentaci, odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení a navrhl ústavní stížnost zamítnout, neboť zvolený postup je ústavně konformní. 11. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové postoupilo žádost Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, které k uvedené výzvě odkázalo na své vyjádření vrchnímu soudu ze dne 18. 12. 2020, v němž se zabývalo otázkou právního nástupnictví právnických osob. Současně se Vrchní státní zastupitelství v Praze se vyjádřilo samo tak, že odkázalo na svá předchozí vyjádření ze dne 18. 1. 2022 k ústavní stížnosti sp. zn. IV. ÚS 2707/21 a ze dne 28. 1. 2025 k ústavní stížnosti sp. zn. III. ÚS 3031/24, která přiložilo. 12. Nejvyšší státní zastupitelství k ústavní stížnosti uvedlo, že ji považuje za zjevně neopodstatněnou, uvedlo důvody k takovému závěru a navrhlo ústavní stížnost odmítnout případně zamítnout. 13. Vyjádření byla poskytnuta stěžovatelce, ta však možnosti podat repliku nevyužila. III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti 14. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná. V části, v níž byly původní výroky rozsudku krajského soudu vrchním soudem zrušeny, není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které již bylo změněno. 15. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti a ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, reaguje pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat. Proto se Ústavní soud zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů byla základní práva stěžovatelky porušena. To však neshledal. 16. Jak již výše uvedeno, stěžovatelka nesouhlasí s postupem obecných soudů, které v projednávané věci vycházely z důvodnosti přiznání jejího právního nástupnictví v trestní věci. Stěžovatelka při tom odkazovala na svou předchozí ústavní stížnost a opakovala v ní užitou argumentaci. 17. Věc vedená pod sp. zn. III. ÚS 3031/24 byla rozhodnuta nálezem ze dne 21. 4. 2026, jímž byla ústavní stížnost stěžovatelky zamítnuta. Vzhledem ke shodné argumentaci, kterou stěžovatelka užila i v nyní projednávané věci, lze na citovaný nález a v něm uvedené odůvodnění zcela odkázat. 18. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti vrchním soudem zrušeným výrokům krajského soudu je Ústavní soud k projednání věci nepříslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu