III.ÚS 2131/20

Ústavní stížností ze dne 22. 7. 2020 se stěžovatel domáhá přezkoumání řízení o jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a o přehodnocení napadeného usnesení, kterým byla jeho žádost zamítnuta, neboť nabyl přesvědčení, že byly mylně zapsány některé podstatné skutečnosti, a že ho soudce při dokazování poškodil.

Ústavní soud zjistil dotazem u Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud"), že stěžovatel podal proti usnesení o zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody stížnost, o níž nebylo dosud Krajským soudem v Brně rozhodnuto.

Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje formální náležitosti a další podmínky stanovené pro její projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Primárně se zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost přípustná.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Zmíněnými prostředky se ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, dále - vyjma návrhu na obnovu řízení - mimořádné opravné prostředky (včetně takového, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení), a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřením zásady subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne rovněž princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, když náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná, tedy pokud byly vyčerpány všechny dostupné procesní prostředky obrany (mimo zákonem výslovně stanovené výjimky).

Pro posouzení (ne)přípustnosti předmětné ústavní stížnosti je proto rozhodující skutečnost, že stěžovatel brojí pouze proti usnesení okresního soudu, jímž byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a nenapadá tak rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Tímto prostředkem je stížnost podle § 333 odst. 3 věty druhé zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Jak Ústavní soud ověřil, stěžovatel proti napadenému usnesení stížnost sice podal, ale dosud o ní nebylo rozhodnuto. Z uvedeného je zřejmé, že za daného procesního stavu nejsou vyčerpány procesní prostředky k nápravě, když se dotčená věc nachází ve stadiu řízení před stížnostním soudem, a není tudíž pravomocně skončena. Ústavní stížnost je proto podána předčasně.

Z uvedeného důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustnou. Naplnění podmínek § 75 odst. 2 písm. a) téhož zákona Ústavní soud neshledal; ostatně ani sám stěžovatel jejich existenci netvrdí.

Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel není pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. K odstranění této vady však stěžovatele nevyzýval, neboť ani její náprava by nic nemohla změnit na tom, že ústavní stížnost není přijatelná k meritornímu projednání.