III.ÚS 2224/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2224/12 ze dne 24. 1. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jiřího Muchy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Knapa, zastoupeného JUDr. Jolanou Bartošovou, advokátkou v Praze 1, Opletalova 57, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012 č. j. 23 Cdo 4227/2010-227, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2010 č. j. 20 Co 180/2010-207 a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. ledna 2010 č. j. 24 C 184/2005-176, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Stěžovateli se vrací z účtu Ústavního soudu zaplacený soudní poplatek ve výši 5 000 Kč. Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 13. 6. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tím, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dál jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušeny měly být i ústavně zaručená rovnost práv účastníků řízení před soudem podle čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a základní lidské právo podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i princip rovnosti v právech ve smyslu čl. 1 Listiny, principy právní jistoty a předvídatelnosti právního řádu, představující základní předpoklad materiálního právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byl k žalobě Mgr. Petra Kršáka (dále jen "žalobce") směřující proti stěžovateli jako žalovanému zrušen rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "Rozhodčí soud") sp. zn. 170/04 ze dne 4. 5. 2005. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, načež Městský soud v Praze jej (co do výroku o věci samé) potvrdil shora označeným rozsudkem. Stěžovatel tento rozsudek napadl dovoláním, to však Nejvyšší soud usnesením rovněž shora označeným odmítl s tím, že není přípustné, a to ani podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Dlužno dodat, že Nejvyšší soud rozhodoval v dané věci již podruhé, když předtím svým rozsudkem ze dne 28. 1. 2009 č. j. 23 Cdo 1175/2008-86 zrušil dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, jimiž byla předmětná žaloba zamítnuta. Stěžovatel v ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu vytýká svévoli při interpretaci právních norem, mající prý za následek extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Konkrétně mělo být porušeno ustanovení § 33 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, neboť Nejvyšší soud umožnil žalobci uplatnit v řízení před obecnými soudy námitku projednání sporu před nezpůsobilým rozhodcem ve smyslu § 31 písm. c) citovaného zákona, přestože ji (žalovaný) mohl uplatnit, ale neuplatnil již v řízení před Rozhodčím soudem. V souvislosti s tím stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu další pochybení, které mělo spočívat v tom, že Nejvyšší soud na něj jako žalovaného přesunul důkazní břemeno, jde-li o prokázání skutečnosti, zda se jedna ze stran sporu (konkrétně žalobce) odmítla dohodnout na osobě rozhodce, a tedy zda byla splněna podmínka pro jmenování rozhodce ze strany předsedy Rozhodčího soudu ve smyslu § 21 odst. 4 Řádu pro vnitrostátní spory Rozhodčího soudu v tehdy platném znění (dále jen "Řád"). K tomu dále uvádí, že žalobce těsně před zahájením ústního jednání doručil dne 12. 7. 2004 do podatelny Rozhodčího soudu podání, kterým odmítl jediného rozhodce JUDr. Bohuslava Pavlíka, aniž by tuto svou námitku odůvodnil. Důvod zrušení rozhodčího nálezu tedy žalobce vymezil až v řízení před soudem prvního stupně, přičemž ze zjištěných časových souvislostí je dle stěžovatele zřejmé, že žalobce měl dostatek času na komunikaci s ním, jakož i na odůvodnění odmítnutí jediného rozhodce. Žalobce si však svou vlastní pasivitou sám způsobil, že předmětná námitka byla odmítnuta, v důsledku čehož se již nemohl dovolávat zrušení rozhodčího nálezu. Současně stěžovatel upozorňuje, že v průběhu celého řízení tvrdil a dokládal, že žalobce neměl zájem o jakoukoliv formu komunikace či kontaktu s ním, že ho právní zástupce žalobce, přestože žádal dne 8. 6. 2004 o poskytnutí lhůty, aby mu bylo umožněno dohodnout se na osobě rozhodce, vůbec nekontaktoval, nevyužil lhůtu k jednání o osobě rozhodce, osobně se aktivně účastnil jednání v rámci rozhodčího řízení a rozhodce JUDr. B. Pavlíka (již) v této fázi nezpochybňoval. Z toho stěžovatel vyvozuje, že žalobce o dohodu neměl zájem, resp. že k dohodě nedošlo pro nedostatek jeho vůle jednat a komunikovat, což prý v řízení doložil, a závěr Nejvyššího soudu, že nepostačí pouze jeho (tj. stěžovatelova) rezignace na dohodu s žalobcem, považuje za "tristní", neboť jej žalobce ignoroval. Kromě toho je stěžovatel názoru, že i kdyby k žádnému pokusu o jednání mezi stranami nedošlo, je předseda Rozhodčího soudu oprávněn jediného rozhodce jmenovat, neboť výše citované ustanovení neukládá stranám povinnost aktivního jednání, a ani rozhodčí smlouva, resp. doložka nestanovila, že musí proběhnout jednání o předmětu sporu a že pokud se nedaří tímto způsobem spor vyřešit, lze podat žalobu k Rozhodčímu soudu. Nejvyšší soud tak dle stěžovatele nerespektoval zákon o rozhodčím řízení, přehlédl, že žalobce neunesl důkazní břemeno, neboť nedoložil uplatnění důvodu podle § 31 písm. c) citovaného zákona, neoprávněně na něm požadoval prokázání toho, zda splnil povinnost pokusit se o uzavření dohody, svévolně měnil dikci ustanovení § 21 odst. 4 Řádu. Tím poskytl žalobci nepřípustnou ochranu, narušil rovnost účastníků řízení a připustil stav právní nejistoty, porušil zásadu zákonnosti, uplatnil státní moc nad zákonem stanovené meze a porušil princip nestrannosti a nezávislosti soudu. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Podle ustanovení čl. 90 věty první Ústavy jsou to obecné soudy, kdo je povolán (především) k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. Ústavní soud je přitom soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a nelze jej proto - vykonává-li svou pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod - považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Jde-li o vlastní vedení soudního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, Ústavní soud musí respektovat, že řešení těchto otázek je v zásadě věcí obecných soudů a do daného rozhodovacího procesu že může zasáhnout jen v případě takových (zásadních) pochybení, které mají za následek porušení ústavnosti; o jaké (tzv. kvalifikované) vady se jedná, je pak zřejmé z judikatury Ústavního soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice takovéto vady obecným soudům (rovněž) vytýká, z obsahového hlediska jde o pouhou polemiku s řádně odůvodněnými závěry obecných soudů v rovině interpretace a aplikace podústavního práva, případně s hodnocením provedených důkazů, kteréžto vady však opodstatněnost ústavní stížnosti principiálně založit nemohou. Stěžovatel porušení svých ústavně z