III.ÚS 2228/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2228/15 ze dne 28. 3. 2017 N 53/84 SbNU 625 K postupu soudu o námitce promlčení práva na vymáhání pohledávky na základě zákona o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka - ze dne 28. března 2017 sp. zn. III. ÚS 2228/15 ve věci ústavní stížnosti Miroslava Kukaně, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2015 č. j. 26 Cdo 1125/2015-187 o zamítnutí stěžovatelova dovolání v řízení o stěžovatelově návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí z důvodu tvrzeného promlčení pohledávky, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Celního úřadu pro Plzeňský kraj, se sídlem Antonína Uxy 945/11, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2015 č. j. 26 Cdo 1125/2015-187 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2015 č. j. 26 Cdo 1125/2015-187 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Na návrh vedlejšího účastníka (pozn.: žádost byla postoupena k vymáhání Celnímu úřadu Plzeň podle tehdejší právní úpravy) bylo proti stěžovateli (jakožto povinnému) vedeno řízení o výkon rozhodnutí pro vymožení dluhu (stěžovatel spolu s dalším dlužníkem měl dopravit do celního území Společenství na německé území dne 31. 3. 1999 2 249 kartonů nezdaněných a neproclených cigaret). Pohledávka byla uplatněna na základě rozhodnutí celního orgánu Spolkové republiky Německo (dále též jen "SRN"), konkrétně rozhodnutí Hlavního celního úřadu Weiden ze dne 19. 5. 1999 evidenční číslo SAZ-1111-039699-05-1999-8900 k uspokojení pohledávky ve výši 1 718 015,20 Kč, a na základě rozhodnutí Celního úřadu Plzeň ze dne 7. 3. 2006 č. j. 4249/06-213 k uspokojení pohledávky ve výši 10 780,49 Kč. Výkon rozhodnutí byl nařízen prodejem spoluvlastnického podílu stěžovatele na nemovitých věcech. 3. Okresní soud Plzeň-jih (dále též jen "okresní soud") usnesením ze dne 22. 12. 2011 č. j. 8 E 120/2009-130 zamítl návrh stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí (z důvodu tvrzeného promlčení pohledávky). V odůvodnění uvedl, že pohledávka je vymáhána na základě zákona č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, ve znění zákona č. 199/2010 Sb., (dále jen "zákon č. 191/2004 Sb."). V souladu s ustanovením § 2 odst. 7 zmíněného zákona se při uskutečňování mezinárodní pomoci při vymáhání pohledávek postupuje podle zákona o správě daní a poplatků [v době zahájení řízení to byl zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb.")]. Tento zákon v ustanovení § 70 odst. 1 a 2 obsahoval vlastní úpravu promlčecích lhůt, podle které se právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek promlčelo po šesti letech po roce, v němž se tento nedoplatek stal splatným. Byl-li proveden úkon směřující k vybrání, zajištění či vymožení nedoplatku, promlčecí lhůta se přerušuje a po uplynutí kalendářního roku, v němž byl daňový dlužník o tomto úkonu zpraven, počíná běžet nová promlčecí lhůta. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Hlavního celního úřadu Weiden bylo vydáno dne 19. 5. 1999 a splatnost v něm byla stanovena na 7. 12. 1999, šestiletá promlčecí lhůta podle českého práva počala běžet dne 1. 1. 2000 a skončila, resp. měla skončit dne 31. 12. 2005. Výzvou Celního úřadu v Plzni ze dne 17. 6. 2005 č. j. 8572/05-213 však byl povinný (stěžovatel) vyzván k uhrazení nedoplatku v náhradní lhůtě, čímž od následujícího roku (tj. ode dne 1. 1. 2006) počala běžet nová promlčecí lhůta, která skončila nejdříve dne 31. 12. 2011. Řízení o výkon rozhodnutí bylo zahájeno již dne 21. 10. 2009, k promlčení tedy nedošlo. 4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále též jen "krajský soud") usnesením ze dne 29. 11. 2012 č. j. 10 Co 388/2012-140 naposled označené usnesení Okresního soudu Plzeň-jih zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Uvedl, že soud prvního stupně neuvažoval v intencích ustanovení § 6 odst. 4 zákona č. 191/2004 Sb., a vyslovil závazný názor, podle kterého se v dalším řízení soud prvního stupně má znovu zabývat zásadami vyplývajícími ze "směrnice Rady 2010/24/EU ze dne 16. 3. 2010" a dále obsahem celního kodexu SRN a zákonem o správě daní a poplatků tohoto státu, resp. předpisy vztahujícími se ke správě daní a poplatků SRN. 5. Okresní soud si poté vyžádal prostřednictvím civilního odboru Ministerstva spravedlnosti České republiky celní kodex SRN a zákon o správě daní a poplatků tohoto státu. Vyžadovaná cizí právní úprava mu však nebyla poskytnuta a bylo mu sděleno, aby podal u cizozemského (německého) orgánu, v tomto případě prostřednictvím Generálního ředitelství cel České republiky, přímou žádost ke sdělení informací relevantních pro vydání soudního rozhodnutí. K žádosti Generálního ředitelství cel následně bylo Hlavním celním úřadem v Hannoveru sdělením ze dne 8. 5. 2013 potvrzeno, že u pohledávky, vymáhané na základě exekučního titulu Hlavního celního úřadu Weiden evidenční číslo SAZ-1111-039699-05-1999-8900 ze dne 19. 5. 1999 vzhledem k provedeným úkonům, přerušujícím běh lhůty pro placení daně, tato lhůta běží znovu a končí až dnem 31. 12. 2018. Okresní soud proto usnesením ze dne 27. 5. 2014 č. j. 8 E 120/2009-162 zamítl návrh stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí. 6. Krajský soud k odvolání povinného toto usnesení okresního soudu usnesením ze dne 4. 9. 2014 č. j. 10 Co 220/2014-176 potvrdil. 7. Dovolání stěžovatele proti naposled uvedenému usnesení krajského soudu bylo napadeným usnesením zamítnuto. Nejvyšší soud se zabýval otázkou posouzení promlčení práva na vymáhání pohledávky na základě zákona č. 191/2004 Sb. ve vykonávacím řízení, která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. Nejvyšší soud vyšel ze směrnice Rady 76/308/EHS o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z operací, které jsou součástí systému financování Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu, zemědělských dávek a cel, daně z přidané hodnoty a některých spotřebních daní, ve znění směrnice Rady 2001/44/ES (do českého právního řádu transponované zákonem č. 191/2004 Sb., dále jen "směrnice Rady 76/308/EHS"), kterou lze aplikovat i v případě, že správní orgány České republiky poskytují pomoc při vymáhání exekučního titulu vydaného správními orgány členského státu Evropské unie v době před 1. 5. 2004. Uvedl, že zákon č. 191/2004 Sb., a zejména jeho ustanovení § 6 odst. 1, je třeba vykládat v souladu se závěry vyslovenými Soudním dvorem Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr EU"), především v rozsudku ze dne 14. 1. 2010 ve věci Kyrian (C-233/08). Z tohoto rozsudku vyplývá, že je-li dožádaným orgánem ve smyslu zákona č. 191/2004 Sb. český správní orgán, český soud v zásadě nemá pravomoc k ověření věcné správnosti exekučního titulu. 8. Nejvyšší soud odkázal na ustanovení § 5 odst. 2 písm. c) zákona č. 191/2004 Sb., podle něhož vymáhání pohledávky Ministerstvo financí (dále jen "ministerstvo") provede, obsahuje-li žádost o vymáhání údaje o právní moci exekučního titulu a o lhůtách, ve kterých se promlčuje nebo zaniká právo na vymáhání pohledávky. Podle § 6 odst. 4 zákona č. 191/2004 Sb. se lhůta, v níž lze pohledávku vymáhat, řídí právem státu, jehož příslušný orgán o vymáhání pohledávky požádal (zde orgán SRN). Úkony ovlivňující běh lhůty, v níž lze pohledávku vymáhat, se považují za vykonané i tehdy, pokud byly provedeny ministerstvem, případně správcem daně. Z toho Nejvyšší soud dovodil, že dožádaný stát nemá ex officio zjišťovat a ověřovat, zda podle práva dožadujícího státu již došlo k promlčení práva na vymáhání určité pohledávky. 9. Dále Nejvyšší soud uvedl, že ze žádosti o mezinárodní pomoc při vymáhání shora vymezené pohledávky vyplynulo, že k promlčení práva mělo původně dojít ke dni 31. 12. 2009. Nejvyšší soud následně aproboval postup odvolacího soudu, vycházel-li ze sdělení příslušného orgánu dožadujícího státu, že podmínky pro výkon rozhodnutí byly splněny. 10. V případě druhé otázky stěžovatele (nedostatek aktivní věcné legitimace celního úřadu v řízení o výkon rozhodnutí) dovolání nebylo shledáno přípustným, neboť rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto hlediska má Nejvyšší soud za souladné se svojí ustálenou rozhod